Procházka Pueblou

Pro tentokrát změníme trochu poměr ingrediencí - méně písmenek a více obrázků. Představte si, že je neděle a jdete se s námi projít do města...

Nejdřív se podíváme na město trochu svrchu. Ten kopeček s kostelem uprostřed je čtvrť La Paz. Na La Pazu celý rok vlaje mexická vlajka obrovských rozměrů.

Pomalu se blížíme do centra a míjíme jeden z desítek, možná i stovek kostelů v Puebla. Skoro všechny jsou zvenku zdobeny azulejos - malovanými keramickými "dlaždičkami".

A jsme v centru na Zócalu. Zócalo je v mexičtině náměstí a slovo pochází z německého "der Sokel", tedy podstavec. I v Puebla je náměstí o dva schody výše.

Náš oblíbený park. Původně tu byl měšťanský palác, ze kterého zbyly archeologicky zakonzervované, ale přesto přístupné ruiny. Hned v sousedství stála fabrika, která je dnes přestavěná na luxusní hotel, restaurace a nákupní centrum. Zůstal jen název La Purificadora - čistička.

A už jsme na místě zaslíbeném všem turistům. Tržiště s uměleckými předměty. Ponča, kroje, klobouky, bižuterie, hračky a spousta cetek - vše zaručeně mexické a spousta toho s nápisem Puebla.A hned přes ulici Čtvrť umělců, kde mají své dílničky malíři a sochaři. Někteří návštěvníci jen tak okukují, jiní se aktivně zapojí do uměleckých kurzů a jiní pozorují život u kávy. A když se zadaří z kavárny k tomu hraje naživo jazzová kapela. No, cítíte tu pohodu?


Talavera - ručně malovaná keramika typická pro Pueblu.

Cukrkandlový dům - tak jsme si ho pokřtili. Vypadá jako kdyby ho stavěl nějaký šílený cukrář a vypotřeboval na něj asi tak tunu cukrového sněhu.

Český řidič, mexický řidičák

Tak jsme se dočkali. Tento týden nás kontaktovalo VW personální oddělení s tím, že pro nás má termín na složení mexického řidičského průkazu. Mít místní řidičák je důležitá věc, člověk hned stoupne v ceně u mexických pojicajtů, protože se může legitimovat něcím, co znají a co je ve španělštině.

V pátek jsme tedy nastoupili k dodávce stojící v areálu k VW, abychom si po asi hodinové proceduře vyzvedli malou plastovou kartičku opravňující řídit nás mexické vozy na mexických silnicích. Vzhledem k tomu, že naše znalost španělštiny je ještě omezená, měli jsme s sebou personalistky, které se přeměnily na překladatelky ze španělštiny do němčiny.

Jak už jsem zmínila, vše se odehrává u dodávky, pod širým nebem. V dodávce se těsná 5 neuniformovaných dopravních policistů a jedna, pravděpodobně doktorka a spoustu technického vybavení. Uchazeči se dovnitř nedostanou, ti stojí frontu ve stínu právě kvetoucích stromů.

Každý z uchazečů je vybaven složkou ofocených osobních dokumentů - je potřeba mít pas, platné vízum k pobytu a jeden zaplacený účet za telefon nebo elektřinu za poslední tři měsíce. Vtip je v tom, že na našich fakturách je jméno vlasníka domu, pronajímatele. To ovšem policajty nezajímá. Hlavně že máme zaplacenou fakturu - to, že ji máme u sebe my prostě znamená, že jsme ji taky zaplatili, ne? Trošku pochybné, ale funguje to. Že by nám někdo půjčil svůj zaplacený účet za telefon, se nepředpokládá. Takoví samaritáni zase Mexičané nejsou.

Po prověření dokumentů se přistupuje k samotné zkoušce. Teoretický test se kládá z asi 20ti otázek. Upozorňuji, že pravidla mexického silničního provozu jsme nikdy neviděli a večer předem jsme si jen prohlídli stránku v autoatlasu, abysme vychytali značky, které u nás nejsou. Test je připraven na počítači, který provede náhodný výběr otázek. Fígl pro nás byl v tom, že jsme s sebou měli ty "překladatelky". Ty přeložili otázku a pak odpověď. Pouze jednu, tu správnou. Jaký div, že jsme testy úspěšně složili, že?

Po této složité proceduře ještě zkouška očí. To nastoupila paní v bílém, možná oční lékařka, ukázala na pár písmenek a bylo to. Pro mě paradoxně tato část byla složitější, protože jsem zjistila, že asi budu potřebovat nové brýle.

Pak už se jen vyfotit a zaplatit. Pro nás zvláštní je, že řidičák v Mexiku platí maximálně 3 roky a pak musí všichni žádat o prodloužení a co je hlavní, nejdéle po 3 letech musí znovu zaplatit. Takže dopravní policie má neustálý zdroj příjmů.

Když tedy naše složka prošla rukama všech přítomných úředníků a lékařky dostane kýženou plastovou kartičku. A teď vzhůru do provozu - když takhle složí zkoušku většina řidičů, nedivím se, že to na silnicích tady vypadá tak, jak to vypadá.

S dítětem Mexikem

Asi jste si už všimli, že naše příspěvky jsou pravidelně nepravidelné. Je to proto, že většinu našeho času se věnujeme nejmladšímu členu rodiny. Od té doby, co leze, je jeho hlídání v naší haciendě s nespočtem schodů poměrně časově náročné. A protože téma "dítě" je v poslední době hlavní, co nás zaměstnává, zkusím vám napsat o některých mexických dětských "vychytávkách".

Dítě a Mexiko je šťasné spojení. Mexičani děti milují a dovolují jim spoustu věcí, které by v Evropě neprošly. Dětský výskot, žvatlání, ale i pláč nevyvádí Mexičany z konceptu a vše přechází s lehkým úsměvem. Pokud je dítě, jako to naše, modrooké a blonďaté, je mu předem odpuštěno úplně všechno.

V obchodě
Ve větších obchodech je běžné, že na některé nákupní vozíky je připevněna skořepina podobná autosedačce, ve které se vozí mimina. Větší děti se dají posadit do košíku stejně jako u nás. Občas mají vozíky dokonce i bezpečtnostní pásy. Když se dítěti nechce sedět, není neobvyklé, že se veze přímo ve vozíku. Už jsem viděla koš plný asi desetiletého spícího kluka a nákup... ten se musel vejít na místo pro děti.
Téměř ve všech obchodech, nákupních centrech, ale i restauracích jsou na toaletách přebalovací pulty, což je po zkušenostech z Čech příjemné překvapení.

V restauraci

Ještě jsme se nesetkali s tím, aby nás do restaurace nepustili s kočárkem. Téměř vždy mají také k dispozici dětskou židličku - ať se jedná o poměrně luxusní restauraci ve městě nebo obyčejnou hospůdku pod Popo, dítě si může sednout jako král.
Další vychytávkou jsou dětské koutky. Docela nás překvapilo, že v běžné restauraci (ne MacDonald) jsou k dispozici dětské koutky s houpačkami, skluzavkami a občas i dívkami na hlídání. Je běžné, že zatímco rodiče si debužírují, děti si vedle hrají. Spokojené jsou pak obě strany.

Na letišti

Když jsme letěli do Čech, nechali jsme se rozmazlovat v business lounge. Jaké překvapení, že v této prostoře, běžně zasvěcené lidem na služební cestě, mají oddíl pro rodiny s dětmi! S přebalovacím pultem, jídelní židličkou, hračkami, televizí a play stationem, který závistivě okukovali i ti businessmani.
Musíme ale říct, že i letiště v Praze se celkem snaží. Je tam podobně vybavená herna, tzv. místnost pro matky s dětmi. Zatím jsme v ní byli vždycky sami, protože když ji člověk opravdu důkladně nehledá, nenajde. Takže, kdybyste někdo cestoval s dorostem tak do 3 let, vězte, že na Ruzyni, terminál 2, vedle lounge Lufthansy najdete útočiště.

Po tomhle krátkém příspěvku si možná myslíte, že Mexiko je země dětem zaslíbenější než jsou Čechy. Zdaleka všechno není pozitivní, ty podstatné věci - zdravotnictví, školství, sociální systeém máme lepší v Evropě, ale tohle je přece jen pár plusových bodíků, které nám zpříjemňují pobyt tady.