Miniaturní svět

V Hamburku se dá vidět spousta věcí. Je to jedno z našich nejoblíbenějších německých měst. I naše děti ho mají rády. Jejich obzvláštní přízi se těší Miniatur Wunderland. ( http://www.miniatur-wunderland.de/).  Kdo budete mít někdy cestu do Hamburku a budete mít s sebou děti, tuto atrakci si nenechte ujít. A na své si tu přijdou i ti, kdo měli či mají rádi vláčky. Wunderland je totiž největším železničním modelem na světě.

V bývalém skladišti kávy ho budují a spravují nadšenci již několik let.  V roce  2011 měli odpracováno přes půl milionu hodin při jeho budování. Muzeum  je v několika velkých místnostech a je tematicky rozdělené. Najde se tu Německo i s potokem, kde se stala vražda, obrovské Švýcarsko s horami vysokými 3 patra, Amerika se zlatým dolem, Hamburg, kde v centru hoří, letiště s hangáry i odbavovacími halami a Skandinávie s majáky a fjordy.

 Všechny části jsou vypracovány do nejmenších detailů. Nejsou tu jen vláčky, auta, domy a zeleň, ale i figurky, které pracují, odpočívají, učí se, někam jdou, tráví dovolenou, skáčou padákem, letí letadlem nebo lodí. Člověk tu tráví hodiny a pořád se něčemu diví a objevuje nové a nové  maličkosti.

 Letiště je jednou z nejnověších částí. Letadla tu přistávají i odlétají, pojíždějí po letištní ploše i parkují v hangárech. Pilně se pracuje na opravě letadla po havárii.

 A když USA, tak i Vegas. V noci je prý i v reálu nejpůsobivější. Ve dne v poušti poblíž přistává stříbrné UFO se zelenými marťánky.

 V Německu jsou populární blešáky, jak jsem psala před nedávnem. Jeden se dostal i do miniaturního světa.

Obrovská zaoceánská loď vplouvá do norského fjordu. Tady jsme stáli hodně dlouho. Adama ta velká loď fascinovala a od té doby ji s oblibou kreslí.

Koho by tato malá upoutávka navnadila na návštěvu jen upozorňuji, že na lístky se stojí fronty ( a ty mohou být velmi dlouhé). Proto se v každém případě doporučuje rezervace lístků přes internet. Lístky se objednávají na přesný čas a místo stání ve frontě se dá zírat třeba na přesnou miniaturu hamburských skladů, kde se nachází muzeum i s návštěvníky a jezdícími minivláčky uvnitř.

Při cestě vlakem zpátky jsme se Adama ptali, co se mu v muzeu líbilo nejvíc. Pěkně nahlas, aby celý vagón slyšel, odpověděl, že vražda a mrtvola v potoce. V ten okamžik jsme byli rádi, že mluví česky :D.

-ová

Kdo z Čechů pobýval delší dobu v cizině, jistě se v nějaké podobě setkal s problémem při výslovnosti či psaní svého jména. Pokud se ve vašem jméně vyskytuje více či méně diakritiky jistě bude vaše jméno do jisté míry zkomoleno.  I takový Tomáš Baťa o své háčky a čárky v cizině přišel a to jeho obchody jsou po celém světě. Nikde neznají Baťu, ale všude ví, že Bata prodává boty.

A což teprve, když jste žena. Ve všech zemích, co jsme pobývali, byl -ová problém. Prostě to,  že se manželé při svatebním obřadu rozhodnou používat společné příjmení,  neulehčuje v žádném případě v cizině kontakt s úřady. Ty vás totiž považují za dvě rozdílné jednotky a ne manžele, protože příjmení končící na –ová je pro ně úplně rozdílné od mužské formy. Takže první návštěva jakéhokoliv úřadu obsahuje lingvistickou vsuvku o přechylování českých příjmení.

Třeba v Mexiku. Když se měla narodit Emma, uvažovali jsme, jakou formu příjmení jí dáme. Zda bude Balas, Baláš nebo Balášová. A protože jsme si naivně mysleli, že budeme do zbytku svých dní v Čechách, rozhodli jsme se pro českou plnou formu. Museli jsme na to mít speciální povolení od mexické matriky a na mexickém rodném listě má uvedeno, že forma příjmení je odlišná od otcova vysloveně na přání rodičů. Od té doby jsme si již mnohokrát říkali, že jsme jí měli dát příjmení bez –ová, že divní bychom byli jen v Čechách, ale zbytek světa by pochopil, že jsme jedna rodina.

I já se svým příjmením bojuji. Naučila jsem se ho v cizině používat bez diakritiky a občas i bez –ová. Pokud se nejedná vyloženě o oficiální úřady, používám pouze formu Balas. Jenže teď jsem zjistila, že už nevím, kde píšu Balas a kde Balasova a mám v tom pěkný guláš. Blbý je, že když to někde spletu, rázem je ze mě nová osoba.

Třeba ve školce u Adama. V oficiálních papírech mám plnou formu, ale v běžném kontaktu jsem pro všechny „Frau Balas“, protože se tak jmenuje syn. Teď tam ale nastoupila Emma a ta je Balasova. Ve druhé skupině jsem tedy „Frau Balasova“.  Všimla si toho Adamova učitelka a ptala se mě, která forma je správně. Odpověděla jsem, že ta s –ova a vysvětlila jsem jí podstatu tvoření ženských příjmení v češtině. No, a když už jsme byly v přátelském hovoru, tak jsem jí vysvětlila, že i Adam má v rodném listě nad s takovou tu směšnou věc, která mění s v š a vyslovuje se v němčině jako sch a nad druhým a je čárka.  Tím jsem jí naprosto znejistila. Zeptala se, jak se tedy správě vyslovujeme. Pozorně naslouchala správnému vyslovení našich příjmení a pak se velice zdvořile omluvila,  že pokud se nebudeme zlobit, bude vyslovovat příjmení bez háčků a čárek.

Příjmení je vůbec přežitek. Když si k nám přijdou hrát Adamovi kamarádi, jsem prostě Adam´s Mama a ta žádné –ová nepotřebuje.

Školka v Mexiku a v Německu

Poslední dobou snad děti všech mých známých začaly chodit do školky. Někteří si stěžují na podmínky v českých školkách, ale těm vždy říkám, že v české školky nejsou až tak špatné (když už člověk teda sežene místo). Českou situaci asi většina z vás zná, tak se podívejte, jak to funguje jinde.

Školka mexická

V Mexiku neexistuje něco jako mateřská dovolená. Pokud žena má práci, chce nebo musí si místo uchovat, nastupuje do práce po šestinedělí .  Pokud je zaměstnavatel benevolentnější a může si to dovolit, pak nejpozději po prvních narozeninách.  Děti tedy nastupují do jesliček nebo školky poměrně záhy. Samozřejmě jsou rodiny, kde zůstávají mámy doma s dětmi a už nepracují. Ale tuto volbu mají rodiny ve všech státech, kde jsme žili.

Školky existují státní a soukromé. Státní nejsou valné úrovně a soukromé jsou v širokém cenovém rozpětí. My jsme měli jednu z těch „lepších“ a platili jsme na české koruny asi 1200,- měsíčně bez jídla, svačinky se nosí z domova. 

Mexičtí školáčci nosí uniformu. Měli jsme dvě – slavnostní a sportovní. Slavnostní se nosila v pondělí a v pátek, kdy se vyvěšovala a stahovala mexická vlajka a děti musely být na ceremoniál správně oblečené. Já jsem uniformě přišla na chuť velmi záhy, protože mi odpadlo ranní dohadování, co si dnes Adam vezme na sebe. Bylo jasné, že v pondělí to jsou kalhoty a tričko s límečkem, ostatní dny tepláková souprava a tričko – samozřejmě vše s logem školky a vyšitým Adamovým jménem.

Naše školka nebyla nijak prominentní. Nebyla ani s vyučováním v jiném jazyce, ani určená pro cizince. Učitelky byly všechny strašně milé. Adam ještě tím, že byl jediný blonďatý cizinec, byl po ránu vítán jako král. Objetí a pusy na obě tváře byly nedílnou součástí ranního vítání.

Školka trvala od osmi do jedné s tím, že nástup mohl být do devíti (v zimě do půl desáté). Sehnat školku, která by otevírala dřív, bylo skoro nemožné. Děti byly do skupin rozděleny podle věku a program byl trochu jako ve škole. Adam nastoupil, když mu bylo dva a půl a už v té době ho učili správně držet tužku, dělat čárky a obloučky jako přípravu na písmenka, zapínat knoflíky, počítat a samozřejmě zpívat, malovat, kutit. Domů dětičky nosily úkoly. Lehké kreslení nebo „počítání“ a za každý správně vykonaný úkol dostávaly veselá razítka. Prostě trochu jako ve škole. Časný začátek s vyučováním je dán tím, že v Mexiku se děti učí číst a psát už ve školce a v šesti jdou do školy již se základními dovednostmi.

Školka německá

Po roce v české školce jsme začaly se školkou v Německu. I tady jsou úrovně různorodé. Záleží na zřizovateli, velikosti obce, úrovni ředitelky i učitelek. My jsme šli do nejbližší školky, kterou máme pět minut od domu, a bylo nám řečeno, že je dobrá a děti jsou v ní spokojené.

Školky jsou tu zřizovány různě – církvemi, firmami, Červeným křížem někdy i městem. Podle toho, kdo je zřizovatelem a také podle okresu, kde školka leží, se platí poplatky. My máme školku od Červeného kříže a bohužel spadáme do okresu Gifhorn, který je oproti sousedním okresům nejdražší. Poplatky jsou odstupňovány podle příjmů rodiny. Nejnižší poplatek za 4 dopolední hodiny je 80, nejvyšší 220 euro za měsíc. A to vše bez jídla. Svačinky se nosí z domova a obědy se platí zvlášť.

My, zhýčkaní z Čech se třemi jídly ve školce s bohatým obědem, jsme nejdřív mysleli, že budeme dávat děti na oběd. Ale poté, co jsem zjistila, že obědem je třeba jen polévka nebo mléčná rýže, jsem děti odhlásila a vařím doma.

Mám obě děti ve školce jen na dopoledne, protože zatím nemám zaměstnání, na delší čas nemám nárok. Skupiny jsou ve školce rozděleny právě podle času hlídání. Dvě jsou od 8 do 12, jedna do 13, jedna do 14 a jedna do 15 hodin. Jedna je pouze odpolední a to od 12 do 17. Takže i podle toho je vidět, že jeden z rodičů musí nutně pracovat na zkrácený úvazek, aby u nás ve vesnici stihl děti vyzvednout. Tyto časy platí samozřejmě jen tady, v každém městě, okrese i spolkové zemi je to jinak.

Program je velice volný. Jak jsme byli zvyklí na poměrně strukturovaný český program, tak jsme byli překvapení, kolik tu děti mají prostoru jen pro „volné“ hraní. Jak jsme zjistili, strašně záleží na učitelkách, jak s časem naloží. Některé nechávají děti celé dopoledne „prohrát“, některé se snaží i podnikat něco cíleně s celou skupinkou nebo její částí. Adam, jako zkušený školkový harcovník ale prohlásil, že německá školka je nejlepší a jinou už nechce. (Hlavně proto, že tady nemusí spát.)

Naše školka je zaměřená na přírodu. Takže děti jsou hodně venku, pozorují různé přírodniny, dělají „experimenty“ a dvakrát do roka chodí do lesa na tzv. „lesní týden“. To ráno nastoupí před les a za tři hodiny se z něj zas vynoří, špinaví, ale velice spokojení. A to v jakémkoliv počasí.  A teď se školka rozhodla vybudovat na hřišti, které normálně vypadá jako les, vybudovat vodopád s potůčkem. Děti se už na vodu moc těší a my, matky, připravujeme pračky do plné pohotovosti. Protože jestli do teď chodily děti domů špinavé jen od písku a prachu, teď už to bude pořádné blátíčko.

Určitě jsem na spoustu věcí ještě zapomněla, ale pro hrubou představu to snad stačí. Nakonec je stejně nejdůležitější, aby děti byly ve školce spokojené, ať už je kdekoliv.