Feliz Navidad

Už podruhé jsme na Vánoce v Mexiku. Zvyky a tradice si necháváme typicky české, jen v něčem si je přizpůsobujeme místním standardům.
Třeba stromeček. Ten se tu zdobí už na začátku prosince. Ti, kdo si kupují stromečky živé, se modlí, aby stromeček dovezený z daleké Kanady neopadal ještě před tím, než pod něj Ježíšek přinese dárky. My ale máme ekologického uměláka, kterého někdy okolo Mikuláše vybalím z krabice a jeden večer mám o zábavu postaráno. Větve se totiž do umělého kmenu montují po patrech, takže to chvilku trvá. Ozdoby má každý podle svého vkusu. Od tradičních slaměných, přes skleněné (a dnes už i umělé) koule až k mnohobarevným kombinacím panáčků, kouliček, zvonečků a andělíčků. Jak jsem si všimla letos vánoční návrháři v obchoďácích často sáhli k výrazným barvám. Nic moc pro mě, ale Adam byl u vytržení.

Dneska jsme byli naposledy před Vánoci nakupovat. Vládne tu stejné běsnění jako v Evropě. Obchody plné lidí, nacpaná parkoviště a taky Santa Claus. Dneska jeden úřadoval v obchodním centru. Měl tam svůj domeček, skřítky a děti stáli frontu, aby se se Santou vyfotili a sedli si mu na klín. Prostě jako v americkém filmu. Jsem zvědavá, jak budeme Adamovi příští rok vysvětlovat, že nám nosí dárky Ježíšek, ale říká se o ně Santovi v obchoďáku. Už abych si připravila nějakou důvěryhodnou pohádku.
Už taky máme vánočku a salát. S vánočkou tady mám potíž. I když se mi letos podařilo sehnat čerstvé kvasnice (v úžasném množství 400 g - kdyby někdo věděl, co se zbylými 370 gramy, tak dejte vědět :-), takže těsto vykynulo, ale stejně to není jako doma. Asi je to tou nadmořskou výškou anebo mou nešikovností.

Zítra se chystáme na rybu, koledy zní domem a cukroví už je napečeno od začátku prosince. Je dobré ho mít včas pro předvánoční návštěvy. My taky využíváme toho, že cukroví není pro místní svátky typické a dáváme ho v pytlíčku jako malý vánoční dárek.
Takže zítra to může vypuknout. Ještě zabalit pro Ježíška dárky, aby s tím neměl moc práce, připravit celoroční odměny a krabice jídla pro hospodyni a zahradníka a hotovo. Ježíšek může přijít. Snad nás tady, daleko, najde. Tak šťasné a veselé!

Zdravotnictví v Mexiku

Nějak se nám přihodilo, že v listopadu jsme všichni kašlali, smrkali a polehávali v posteli. Od října je zima, teplo je akorát přes poledne venku a domy nemají topení. Žádný div, že jsme nastydli. Bohužel jsme museli taky navštívit doktora a absolvovat odběr krve. A za to se tady platí. A ne málo.

Bezplatné, nebo téměř bezplatné, zdravotnictví jak ho známe z Čech tady teda v žádném případě nefunguje. Kdo potřebuje lékařskou péči, musí mít v peněžence připravenou kulatou sumičku. Kdo ji nemá, buď k doktorovi vůbec nejde nebo se musí spolehnout na levné, ne moc kvalitní státní služby. To vede často k tomu, že lidi si kupují léky sami bez jakéhokoli lékařského doporučení. A tak se mi stalo, že jsem koupila léky, které mi doporučila známá a až doma z internetu zjistila, že jsem koupila antibiotika.

Léky - zobání když něco bolí

U léků nejsou žádné informace. Příbalový letáček velikosti A4, který se občas vejde do evropské krabičky s léky, tady prostě neexistuje. Buď dávkování poradí lékárník nebo nezbývá než najít lék na internetu a přímo u farmaceutické firmy si sám zjistit, co a jak brát, případně kdy nebrat.

Ale přece jen jsou tu už o krok napřed od Indie, kde se léky nejenže neprodávaly s nějakou informací, ale prodávaly se samostatně na počet. Takže dostat 7 aspirinů na odstřihnutém platíčku nebyla žádná vyjímka.

Také za léky se platí plná cena. U lékaře sice člověk dostane něco jako recept, ale zaplatit si je musí sám. A ceny jsou výrazně vyšší než doma, takže za malé balení aspirinu 240 korun, za antibiotika jsem platila 600 a za kapky do nosu 120. Takže žádný div, že vedle knížek si z Čech vozíme i zásoby osvědčených léků jako Nasivin nebo Paralen.

Upíři - když odbírají krev

Dneska jsem byla na odběrech krve. Ty se tady nedělejí hlavně v nemocnicích nebo poliklinikách, ale ve specializovaných samostatných laboratořích. Platí se opět hotově při registraci. Sestřička do počítače naťuká osobní údaje a zadá požadované procedury. Běžný rozbor krve stojí 500 korun, speciální od 600 do 2000. Zrovna jsem si říkala, že by mě zajímalo, jak by se tvářili čeští pacienti, kdyby za tuhle cenu museli platit ze svého. Pochybuju, že v Čechách jsou vyšetření levnější, ale když člověk sumu nemusí zaplatit hned z vlastní kapsy, ani mu to nepřijde. Výsledky rozborů jsou překvapivě brzo, už večer ten samý den.

Doktoři - Další, prosím

K lékaři se tu striktně objednává na čas a pak se taky nečeká. Ordinační hodiny jsou odlišné od českých. V sedm ráno ještě doktor spí a začíná ordinovat od devíti, desíti dopoledne do dvou. Odpolední směnu pak většina z nich má od čtyř do osmi. Je to celkem pohodlné, protože dítě se nemusí k dotorovi budit a jde na očkování hezky vyspalé a k zubaři může člověk klidně v půl osmé večer, po práci.

Opět, za každou návštěvu se platí. U pediatra platím 800, u "dospěláckého" 600 korun za návštěvu. Plus každý úkon navíc extra. Člověk pak má ale pocit, že jde opravdu o lékařskou službu a za své peníze může dostat požadovaný standard.

A ještě perlička na konec. Mexičané milují léky. Mají snížený práh bolesti nebo co a pokud je něco bolí, okamžitě sáhnou po prášku. Zkusit vydržet bolest hlavy nebo rozhýbat bolest zad cvičením - to od Mexičana nechtějte. Pokud existuje chemická pomoc, rád si ji zaplatí. A tak naše hospodyně, když začnu kýchat, mi tvrdí, že mám "gripu" a že potřebuju antibiotika.

My ale, zvyklí na socialistické zdravotnictví, se většinou zhrozíme, kolik to zase bude stát. Sáhnem do lékarničky pro paralen a uvaříme si čaj. Víme totiž, že to není žádná chřipka, ale obyčejná rýma, které léčená trvá 7 dní a neléčená týden :-)-.

Mexico D.F. II.

Jak jsem slíbila, budeme pokračovat v prohlídce hlavního města Mexika. Sice mi to pokračování trvalo trošku déle, ale asi už jsem najela na mexické dodací lhůty :-).

Poslední sobotní zastávkou bylo náměstí Garibaldi. Je to místo, kam turista běžně nezabloudí. Prý hlavně z bezpečnostních důvodů. My jsme ale měli doprovod a výklad místních, takže jsme se ani nebáli. Malé náměstí s pár hospodami a krytou promenádou se v podvečerních a večerních hodinách plní skupinkami hudebníků, kteří tady čekají na potenciální zákazníky.

Mariachi je mexický fenomén ( na náměstí Garibaldi mají také své sochy). Jak totiž Mexičan rád slaví, má u oslav všeho druhu taky rád hudbu. A tu obstarávají právě mariachi - různě velké skupiny hudebníků (zpravidla má skupina od 3 do 12 lidí) hrající typickou mexickou hudbu. Zvesela, nahlas a s chutí.

My jsme sice žádnou skupinu na noc neangažovali, ale za 50 pesos jsme si poslouchali jak hrají. Tahle skupina byla největší a hrála typickou středomexickou hudbu. Většinou mají hudebníci černé obleky, ale tihle byli bílí. Stejně jako černí mají na kalhotech kované "lampasy".

Za dalších 50 pesos se nám předvedli také mariachi z Veracruzu. Hrají trochu jinou hudbu a mají vždy šátky okolo krku. Poslední hudební ochutnávka byli tzv. Norteňos - jsou ze severu, mají obleky inspirované americkými kovboji, nosí vždy stetsona a jejich hudba je nejříznější.

V neděli jsme se šli projít na největší a nejrušnější bulvár Ciudad de México, Avenidu Reforma. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo nepřetržité řeky aut našli ulici plnou chodců a cyklistů.

Avenida Reforma se totiž každou neděli pro auta uzavře a lidé se na ní mohou volně procházet a projíždět. Jednu neděli v měsíci se uzavře celý vnitřní okruh městem a to pak projížďka městem může mít až přes 30 kilometrů.

Poslední zastávkou výletu byl bývalý dům Fridy Kahlo. Vevniř se bohužel nesmí fotit, ale i zahrádku měla pěknou. Celý dům je namalován královskou modří a sluneční žlutou. Pro konzervativního Evropana docela nápor na oči, ale jsme v Mexiku, takže jsme se ani nedivili. Co nás asi na domě umělců překvapilo nejvíc, že Frida mělo vedle postele fotky všech komunistických klasiků včetně Maa.

Bylo týden po Dušičkách, takže ještě stál dušičkový oltář pro Frídu. Tohle všechno mohla její duše sníst, aby po příští rok netrpěla.