Český řidič, mexická pravidla

Některé z vás minule zaujal pojem „topes“. Vzhledem k tomu, že jezdíme podle mexických pravidel a na mexických silnicích pravidelně, napíšeme dneska o několika základních pojmech z mexického silničního provozu.

Topes, vibradores a kol.

Oblíbený zpomalovací nástroj na mexických silnicích. Hlavně ve městech, vesnicích a na silnicích nižších tříd je jich nepočítaně. Asfaltové valy nebo jejich rodní bratři „vibradores“ (kovové špunty zapuštěné do asfaltu nahusto vedle sebe, námi přezdívané vibrátory) slouží k tomu, aby mexický řidič zpomalil. Zpravidla bývají na začátku a na konci vesnice, před křižovatkou, před semaforem (to aby se nedalo dupnout na plyn, když začne blikat zelená), v obytných frakciech (to aby to tam místní a návštěvy nehasili sedmdesátkou, ale museli se plížit dvacítkou a mohli si tak prohlídnout výstavní domy včetně okolo se ploužícího služebnictva, pěstované zahrady a hlídací psy a po ránu joggující mexičany), před obchodem, před mýtnicí na dálnici, prostě všude. Některé z topesů nejsou označené nebo si jejich budovatelé dávali obzvlášť záležet na jejich výšce, takže nepozorný řidič a jeho kovový miláček mohou lehce přijít k úrazu. Obzvlášť v noci se tedy vyplatí dávat pozor, pokud nechcete prorazit hlavou střechu a dekapitovat podvozek vlastního přibližovala.

Semafory

Pro Evropana nezvykle umístěné či zavěšené. Podle velkých amerických bratrů si Mexičané dávají semafory za křižovatku. Občas je pověsí doprostřed, občas je dají na levou stranu, kde by je našinec nehledal, občas se jim podaří umístit, podle nás logicky, napravo. Jízda autem se tedy rovná hře „najdi si svůj semafor a řiď se podle něj, jak uznáš za vhodné“.

Stopky

Stopka má sice v Mexiku stejnou značku jako v Evropě, ale je na ní záludně napsáno místo STOP slovo ALTO. Zatím jsme nepochopili, proč se někde stopka dodržuje a jinde ne. Jsou místa, kde se před červeným šestiúhelníkem vzorně stojí a dává přednost. Naopak jsou místa, kde se značka ignoruje a přednost dávají „ti druzí“, tam prostě platí nějaké zvykové právo. Rozlousknout, jestli stát nebo ne, je občas oříšek nebo pokušení jako v ruské ruletě…zastaví?…nezastaví?…zastaví o mě?.

Větší má přednost

V Mexiku platí zákony džungle. Větší a silnější zvíře má vždycky přednost. Takže dožadovat se, aby pravidla dodržovaly autobusy, náklaďáky či, nedej bože, trucky je úplně mimo. Osobáky jim prostě musí z cesty. Zvláštní postavení mají taxíky. Jsou to většinou notně opotřebovaná auta, jejichž řidiči jsou drzí jako nádražní vrabčáci. Vetřou se všude, vždy a za všech okolností.

Zastavujeme, kde se dá

Hláška „Nezastavujeme, pouze přibrzďujeme. Máme zpoždění.“ tady neplatí. Je to spíš naopak. Autobusy a minibusy, které obstarávají místní hromadnou dopravu, zastavují všude, kde si na ně lidé mávnou. Jet tedy za autobusem je adrenalinová záležitost, která notně procvičí řidičovy reflexy a vyžaduje neustálou nohu na brzdě. Autobusy zastavují nejen na oficiálních zastávkách, ale lidé přistupují a vystupují kontinuálně - u obchodů, u hospod, před křižovatkou, za křižovatkou – prostě tam, kde zrovna autobus potkali. Na mnohých autobusech je taky nápis „parada continua“, což se dá přeložit taky jako „nekonečná zastávka“. Určitě uznáte, že jízda za takovým vozem nám připadá jako nekonečná pruda.

Blikáš, blikám, blikáme

O pravé funkci blinkrů se pravděpodobně v mexické autoškole moc neučí. To, že někdo bliká doprava a nakonec jede doleva, je běžné. Někdy nebohý mexický řidič zapomene, že tam kdysi hodil blinkr a bliká, i když jede rovně. Klidně deset kilometrů i víc. Jet za takovým „blikačem“ je opět zkouška nervů. Obzvláště, když se takhle zapomene někdo na dálnici.

Dalo by se toho napsat ještě mnohem víc, protože na silnici nevycházíme z údivu celkem často. Takže se někdy příště těšte na pokračování.

Acapulco

Podle pořekadla „Jak na Nový rok, tak po celý rok“ bychom tento rok měli strávit v autě. Hned prvního ledna jsme se totiž vydali k moři. Do Puebly přišla zima, denní teploty skomírají okolo dvaceti nad nulou, v domě je ještě méně, a tak není nad to zajet si ohřát kosti do tropů. Na Acapulco padla volba především proto, že je to jedno z nejbližších moří od nás (a taky máme rádi Muže z Acapulca s Belmondem).

Cesta nás příjemně překvapila. Za Pueblou začíná placená silnice (v Čechách silnice I. třídy nebo dálnice), která vede 500 km až k moři. Povrch silnice je kvalitní a o topes (mexický ekvivalent silničního retardéru zvaného „ležící policajt“) člověk skoro vanou (olejovou) nenarazí. Každých asi 70 – 100 kilometrů se vybírá mýto. Poplatky jsou různé, podle toho, kolik je na cestě mostů, kolik pruhů má silnice a tak. Celkem jedna cesta k moři vyjde na asi 470 pesos (cca 940 Kč).

Asi po pěti hodinách jízdy jsme byli u cíle. V Acapulcu. Město nás spíš zklamalo. Svou slávu a pověst si vydobylo v 70.letech, v době kdy tudy pobíhal Belmondo a střílel do mafiánů. Čekali jsme místo s plážovou promenádou, luxusními obchody, palmami a korzujícími dámami ve velkých slunečních brýlích. Všechno v Acapulcu je, ale tak nějak divně. Plážová promenáda je od pláže oddělena hotelovými mrakodrapy, takže moře z ní není vidět. Palmy jsou vysázeny uprostřed čtyřproudé silnice, která vedouce skrz celé město a je věčně zacpaná. Luxusní obchody spolu s boháči jsou zaklety v těch hotelových mrakodrapech s výhledem na zátoku, anebo jsou na úplně jiných místech na pobřeží. Prostě po nějakém kouzlu tohoto města se už těžko pátrá. Ještě, že má tu slanou vodu a pěknou krajinu kolem. Moře, tedy lépe řečeno Tichý oceán, je v acapulcském zálivu tiché a téměř bez vln. Dá se v něm plavat, potápět i provozovat všelijaké vodní skopičiny. Pro Adama to bylo první koupání a moc se mu líbilo. Ani mu moc nevadilo, že je voda slaná.

Každý den odpoledne jsme si vyjeli na výlet do okolí. Viděli jsme sousední zátoku, Puerto Marquez, kde je rybářská vesnice, pláže pro místní a jenom dva velké hotely.

Viděli jsme Punta Diamante, což je odnož Acapulca s nejnovějšími luxusními hotely, parky a golfovým hřištěm. Na rozdíl od města je Punta Diamante na pláži s otevřeným oceánem. Než začnou hotelové komplexy, jsou tu taky nestkutečně přeplněné pláže, kam chodí hlavně místní.

A taky jsme viděli Pie de la Cuesta, což je rybářská vesnice 20 kilometrů na sever od Acapulca. Pie de la Cuesta je tajný tip místních. Nejsou tam žádné luxusní hotely, jen malé mexické hotýlky a spousta restaurací, kde vaří výborné ryby a všelijakou mořskou havěť. Taky se tam, na rozdíl od Acapulca, dá vidět západ slunce nad otevřeným mořem. Jen vlny jsou tam obrovské a mořské proudy silné, takže se doporučuje být při plavání dost opatrný.

Naše minidovolená svůj účel splnila. Poznali jsme zase kousíček Mexika, našli místa, kam bysme se ještě chtěli podívat a i když jsme byli Acapulcem trochu zklamaní, alespoň jsme se vyráchali ve slané vodě, trošku jsme se ohřáli a vychutnali si ryby a piňa coladu. Hlavně to ohřátí nám bylo třeba. Po návratu domů jsme totiž po dva dny měli v domě 14 stupňů. Ať žije mexická zima.