Feliz Navidad

Už podruhé jsme na Vánoce v Mexiku. Zvyky a tradice si necháváme typicky české, jen v něčem si je přizpůsobujeme místním standardům.
Třeba stromeček. Ten se tu zdobí už na začátku prosince. Ti, kdo si kupují stromečky živé, se modlí, aby stromeček dovezený z daleké Kanady neopadal ještě před tím, než pod něj Ježíšek přinese dárky. My ale máme ekologického uměláka, kterého někdy okolo Mikuláše vybalím z krabice a jeden večer mám o zábavu postaráno. Větve se totiž do umělého kmenu montují po patrech, takže to chvilku trvá. Ozdoby má každý podle svého vkusu. Od tradičních slaměných, přes skleněné (a dnes už i umělé) koule až k mnohobarevným kombinacím panáčků, kouliček, zvonečků a andělíčků. Jak jsem si všimla letos vánoční návrháři v obchoďácích často sáhli k výrazným barvám. Nic moc pro mě, ale Adam byl u vytržení.

Dneska jsme byli naposledy před Vánoci nakupovat. Vládne tu stejné běsnění jako v Evropě. Obchody plné lidí, nacpaná parkoviště a taky Santa Claus. Dneska jeden úřadoval v obchodním centru. Měl tam svůj domeček, skřítky a děti stáli frontu, aby se se Santou vyfotili a sedli si mu na klín. Prostě jako v americkém filmu. Jsem zvědavá, jak budeme Adamovi příští rok vysvětlovat, že nám nosí dárky Ježíšek, ale říká se o ně Santovi v obchoďáku. Už abych si připravila nějakou důvěryhodnou pohádku.
Už taky máme vánočku a salát. S vánočkou tady mám potíž. I když se mi letos podařilo sehnat čerstvé kvasnice (v úžasném množství 400 g - kdyby někdo věděl, co se zbylými 370 gramy, tak dejte vědět :-), takže těsto vykynulo, ale stejně to není jako doma. Asi je to tou nadmořskou výškou anebo mou nešikovností.

Zítra se chystáme na rybu, koledy zní domem a cukroví už je napečeno od začátku prosince. Je dobré ho mít včas pro předvánoční návštěvy. My taky využíváme toho, že cukroví není pro místní svátky typické a dáváme ho v pytlíčku jako malý vánoční dárek.
Takže zítra to může vypuknout. Ještě zabalit pro Ježíška dárky, aby s tím neměl moc práce, připravit celoroční odměny a krabice jídla pro hospodyni a zahradníka a hotovo. Ježíšek může přijít. Snad nás tady, daleko, najde. Tak šťasné a veselé!

Zdravotnictví v Mexiku

Nějak se nám přihodilo, že v listopadu jsme všichni kašlali, smrkali a polehávali v posteli. Od října je zima, teplo je akorát přes poledne venku a domy nemají topení. Žádný div, že jsme nastydli. Bohužel jsme museli taky navštívit doktora a absolvovat odběr krve. A za to se tady platí. A ne málo.

Bezplatné, nebo téměř bezplatné, zdravotnictví jak ho známe z Čech tady teda v žádném případě nefunguje. Kdo potřebuje lékařskou péči, musí mít v peněžence připravenou kulatou sumičku. Kdo ji nemá, buď k doktorovi vůbec nejde nebo se musí spolehnout na levné, ne moc kvalitní státní služby. To vede často k tomu, že lidi si kupují léky sami bez jakéhokoli lékařského doporučení. A tak se mi stalo, že jsem koupila léky, které mi doporučila známá a až doma z internetu zjistila, že jsem koupila antibiotika.

Léky - zobání když něco bolí

U léků nejsou žádné informace. Příbalový letáček velikosti A4, který se občas vejde do evropské krabičky s léky, tady prostě neexistuje. Buď dávkování poradí lékárník nebo nezbývá než najít lék na internetu a přímo u farmaceutické firmy si sám zjistit, co a jak brát, případně kdy nebrat.

Ale přece jen jsou tu už o krok napřed od Indie, kde se léky nejenže neprodávaly s nějakou informací, ale prodávaly se samostatně na počet. Takže dostat 7 aspirinů na odstřihnutém platíčku nebyla žádná vyjímka.

Také za léky se platí plná cena. U lékaře sice člověk dostane něco jako recept, ale zaplatit si je musí sám. A ceny jsou výrazně vyšší než doma, takže za malé balení aspirinu 240 korun, za antibiotika jsem platila 600 a za kapky do nosu 120. Takže žádný div, že vedle knížek si z Čech vozíme i zásoby osvědčených léků jako Nasivin nebo Paralen.

Upíři - když odbírají krev

Dneska jsem byla na odběrech krve. Ty se tady nedělejí hlavně v nemocnicích nebo poliklinikách, ale ve specializovaných samostatných laboratořích. Platí se opět hotově při registraci. Sestřička do počítače naťuká osobní údaje a zadá požadované procedury. Běžný rozbor krve stojí 500 korun, speciální od 600 do 2000. Zrovna jsem si říkala, že by mě zajímalo, jak by se tvářili čeští pacienti, kdyby za tuhle cenu museli platit ze svého. Pochybuju, že v Čechách jsou vyšetření levnější, ale když člověk sumu nemusí zaplatit hned z vlastní kapsy, ani mu to nepřijde. Výsledky rozborů jsou překvapivě brzo, už večer ten samý den.

Doktoři - Další, prosím

K lékaři se tu striktně objednává na čas a pak se taky nečeká. Ordinační hodiny jsou odlišné od českých. V sedm ráno ještě doktor spí a začíná ordinovat od devíti, desíti dopoledne do dvou. Odpolední směnu pak většina z nich má od čtyř do osmi. Je to celkem pohodlné, protože dítě se nemusí k dotorovi budit a jde na očkování hezky vyspalé a k zubaři může člověk klidně v půl osmé večer, po práci.

Opět, za každou návštěvu se platí. U pediatra platím 800, u "dospěláckého" 600 korun za návštěvu. Plus každý úkon navíc extra. Člověk pak má ale pocit, že jde opravdu o lékařskou službu a za své peníze může dostat požadovaný standard.

A ještě perlička na konec. Mexičané milují léky. Mají snížený práh bolesti nebo co a pokud je něco bolí, okamžitě sáhnou po prášku. Zkusit vydržet bolest hlavy nebo rozhýbat bolest zad cvičením - to od Mexičana nechtějte. Pokud existuje chemická pomoc, rád si ji zaplatí. A tak naše hospodyně, když začnu kýchat, mi tvrdí, že mám "gripu" a že potřebuju antibiotika.

My ale, zvyklí na socialistické zdravotnictví, se většinou zhrozíme, kolik to zase bude stát. Sáhnem do lékarničky pro paralen a uvaříme si čaj. Víme totiž, že to není žádná chřipka, ale obyčejná rýma, které léčená trvá 7 dní a neléčená týden :-)-.

Mexico D.F. II.

Jak jsem slíbila, budeme pokračovat v prohlídce hlavního města Mexika. Sice mi to pokračování trvalo trošku déle, ale asi už jsem najela na mexické dodací lhůty :-).

Poslední sobotní zastávkou bylo náměstí Garibaldi. Je to místo, kam turista běžně nezabloudí. Prý hlavně z bezpečnostních důvodů. My jsme ale měli doprovod a výklad místních, takže jsme se ani nebáli. Malé náměstí s pár hospodami a krytou promenádou se v podvečerních a večerních hodinách plní skupinkami hudebníků, kteří tady čekají na potenciální zákazníky.

Mariachi je mexický fenomén ( na náměstí Garibaldi mají také své sochy). Jak totiž Mexičan rád slaví, má u oslav všeho druhu taky rád hudbu. A tu obstarávají právě mariachi - různě velké skupiny hudebníků (zpravidla má skupina od 3 do 12 lidí) hrající typickou mexickou hudbu. Zvesela, nahlas a s chutí.

My jsme sice žádnou skupinu na noc neangažovali, ale za 50 pesos jsme si poslouchali jak hrají. Tahle skupina byla největší a hrála typickou středomexickou hudbu. Většinou mají hudebníci černé obleky, ale tihle byli bílí. Stejně jako černí mají na kalhotech kované "lampasy".

Za dalších 50 pesos se nám předvedli také mariachi z Veracruzu. Hrají trochu jinou hudbu a mají vždy šátky okolo krku. Poslední hudební ochutnávka byli tzv. Norteňos - jsou ze severu, mají obleky inspirované americkými kovboji, nosí vždy stetsona a jejich hudba je nejříznější.

V neděli jsme se šli projít na největší a nejrušnější bulvár Ciudad de México, Avenidu Reforma. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo nepřetržité řeky aut našli ulici plnou chodců a cyklistů.

Avenida Reforma se totiž každou neděli pro auta uzavře a lidé se na ní mohou volně procházet a projíždět. Jednu neděli v měsíci se uzavře celý vnitřní okruh městem a to pak projížďka městem může mít až přes 30 kilometrů.

Poslední zastávkou výletu byl bývalý dům Fridy Kahlo. Vevniř se bohužel nesmí fotit, ale i zahrádku měla pěknou. Celý dům je namalován královskou modří a sluneční žlutou. Pro konzervativního Evropana docela nápor na oči, ale jsme v Mexiku, takže jsme se ani nedivili. Co nás asi na domě umělců překvapilo nejvíc, že Frida mělo vedle postele fotky všech komunistických klasiků včetně Maa.

Bylo týden po Dušičkách, takže ještě stál dušičkový oltář pro Frídu. Tohle všechno mohla její duše sníst, aby po příští rok netrpěla.

Mexico D.F. I.

Už jsme v Mexiku rok a pořád jsme nebyli v hlavním městě. Z Mexica D. F. (oficiální název je Mexico Districto Federal) jsme znali pouze cestu k letišti. A ta nás vždy dostatečně odradila od cest dalších. Chronická dopravní zácpa, chudé okrajové čtvrti a agresivní styl řízení nebylo nic, co bysme chtěli obdivovat déle než je nutné.
O opaku nás přesvědčili mexičtí známí, kteří se nabídli, že vezmeme jejich minivan a pojedeme na víkend do hlavního města všichni společně. Tuhle nabídku jsme s radostí přijali.

Když jsme dorazili do centra, první, co nám bylo představeno, byl Palacio de Bellas Artes (Palác krásných umění). Přirovnat bysme ho mohli k našemu Národnímu divadlu. Palác se stavěl od roku 1905 v neoklasicistním a secesním stylu. Kvůli revoluci byl dokončen až ve 30. letech, takže interiéry jsou již ve stylu art deco. Stěny divadla jsou vyzdobeny nástěnnými malbami muralistů, což byli ve 20. stol malíři uvědoměle podporující mexickou identitu. Malby jsou to gigantické, připomínající sovětské budovatelské obrazy.

Catedral Metropolitana je největším kostelem Latinské Ameriky. My jsme se k ní dostali metrem, které nás překvapilo svou čistotou. Čekali jsme špínu, smrad a žebrající děti, ale nic z toho jsme neviděli. Metro je rychlým a hlavně levným způsobem, jak se přepravit z místa na místo. Jízdenka stojí pouhá 2 pesa (cca 3,50 Kč). Jediné, co v metru připomínalo třetí svět byl způsob nastupování a vystupování z vagonů. Je to boj, kdo s koho a slabší jedinci nemusí taky nikdy vystoupit, protože je nastupující vždycky zatlačí zpátky do vagónu.

Katedrála stojí na Zócalu - hlavním náměstí Ciudad de Mexico. Původně tu bylo jezero a podloží celého hlavního města je hodně nestabilní. Katedrála i ostatní budovy okolo si průběžně sedají a propadají se do měkkého dna. Celý kostel je tedy podivně nakřivo a člověk si dobře všimne, že k hlavnímu oltáři jde do kopce.
Toto je obchodní dům a restaurace známého mexického řetězce Sanborns. Fasáda je obložená talaverou - bílomodrými dlaždičkami a interiér je secesní. I tady jsme pozorovali nerovnosti povrchu, když nám kočárek u stolu restaurace v prvním patře neustále mírně ujížděl z kopce.

Sanborns - muralistická výzdoba. Indiánští vůdci a bojovné ženy skrývají tu nejméně poetickou část restaurace - toalety.

Originální interiér restaurace. Takto to tu vypadalo už v roce 1910, když tu během revoluce popíjel Emiliano Zapata kávu.

Templo Mayor. Chrám, který ve 14. století vybudovali Aztékové jako centrum Tenochtitlánu - aztéckého hlavního města postaveného na ostrově uprostřed mělkého jezera. Po dobytí města Španělé tento chrámový komplex téměř srovnali se zemí.

Vedle Templo Mayor je spousta prodavačů, spousta turistů a spousta místních. Vlastně všude v D. F. je hodně lidí. Na obrovském Zócalu, v katedrále, v metru i v restauracích. Jak správně podotkl Karel, Ciudad de Mexico má 20x více obyvatel než Praha, tak jsou tu taky 20x větší davy než v Praze :-).
Obřad čištění duše. Už jsme ho viděli dříve, ale tady ho provádělo několik indiánů a indiánek na jednom místě. Očista duše se provádí kadidlem za doprovodu tajemného indiánského mručení či zpěvu.

Ciudad de Mexico je obrovské, za 2 dny jsme toho viděli tolik, že do jednoho článečku se to nevejde. Takže se těště příště na mariachi, cyklisty a Fridu Kahlo...

Hacienda Cocoyoc

Minulý víkend jsme strávili na haciendě Cocoyoc. Jeli jsme tam na doporučení mojí učitelky španělštiny, která při líčení tohoto místa nešetřila superlativy. Byl to velice odpočinkový víkend.

Mexické haciendy jsou venkovské usedlosti, které vznikly v koloniální a postkoloniální době. Byl to vlastně velkostatek s obrovskými polnostmi, na kterých se pěstovala kukuřice, pšenice nebo cukrová třtina a chovaly se krávy, prasata a koně. Hacienda byla ve své době soběstačná ekonomická jednotka. Na začátku 20. století bylo spousta haciend zdevastovaných během revoluce. Některé ale vydržely neporušené a obnovily svou činnost, některé byly časem předělány na hotely. A to je taky případ Cocoyocu. (Mimochodem - Cocoyoc znamenáv indiánském jazyce nahuatl "místo kojotů")

Hacienda v Cocoyocu vznikla v 17. století, kdy se tu pěstovala cukrová třtina a časem se hacienda stala jedním z nejvýznamějších producentů cuktru v zemi. V roce 1910 byla zničena a v šedesátých letech zde vznidkl hotel, který jeho zakladatel nazval "Americký ráj". Dneska je to celkem luxusní hotel v tradičním mexickém stylu s bazény, vlastními lázněmi a golfovým hřištěm.


Tento strom pravděpodobně pomatuje haciendu v jejích nejlepších letech. Za staletí prorostl akvaduktem a stal se jeho nedílnou součástí.

V celém areálu haciendy je spouta vody. Třeba tenhle umělý vodopád...

Užívali jsme si bazény, které jsou částečně zbudované ve starých ruinách. Naštěstí celý víkend svítilo krásně sluníčko, tak jsme se mohli cachtat nekonečně dlouho.

Součástí haciendy byl i kostel. Majitel se musel starat o duchovní osvětu svých podřízených. Dnes kostel slouží nejen jako hotelová kaple, ale jako místo romantických svateb. Po jedné takové zbyla fontána ozdobená květinami.

Hacienda i její okolí je plné zeleně, občas přímo tropické džungle.

K hotelu patří také devítijamkové golfové hřiště. My jsme sice nehráli, ale krásně jsme se prošli okolo.

Služebníček

Říjen je měsíc dětí na TV kanálu Discovery, měsíc slev v obchoďáku Liverpool a měsíc služeb v naší rodině. Nějak se to nastřádalo a tento měsíc využíváme místní služby více než jindy - od zubaře přes čistírnu a instalatéra až po kosmetičku. Dlužno říct, že služby víceméně tuhle zemi živí. Protože mexická sociální síť má oka velikosti menší pyramidy, musí se obyčejný Mexičan o sebe a svou rodinu postarat sám. Každý, kdo nemá regulérního zaměstnavatele nebo se nevyučil řemeslu, se snaží jak se dá. Myči oken aut na křižovatkách, nakladači nákupů v supermarketu, prodavači tacos a všechny hospodyně a zahradníci, ti všichni se chtějí uživit a zároveň vám přinést užitek. Věděli jste, že hospodyně a zahradníci jsou snad největším vývozním artiklem Mexika? Bez nich by prý Američani skončili ve špíně za přerostlými keři růží.To, že i my máme svou hospodyni a zahradníka, už je známé. I my bysme, stejně jako ti Amíci, žili jinak v centimetrové vrstvě prachu a cestu z domu bysme si museli klestit mačetou. Jejich služby využíváme už rok a nehodláme je měnit.

Další důležitý pomocník každého domu je důvěryhodný, šikovný a ne moc drahý instalatér. My jsme tenhle měsíc došli do stádia, že každé z našich pěti koupelen něco nefungovalo. Tu byl ucpaný opad, tamhle stržené splachovadlo a onde zase kapal kohoutek. Začali jsme hledat instalatéra. Poslední pokus nebyl moc úspěšný, to když nám loni před vánoci zmizel instalatér i s vyinkasovanými osmi stovkami na náhradní díly. Doufám, že si tu nádržku nadělil pod stromeček :-(. Takže další doporučení, další zkouška. Přišli dva, pracovali dva dny (po hodině) a všechno opravili. Problém byl s cenou, která se z původních šesti stovek do druhého rána najednou vynásobila dvěmi. Naneštěstí jsem nebyla doma a půdvodně požadované peníze nechala muchahe. Když neměla dostatek hotovosti, vzali si instalatéři, to, co měla a pro zbytek si měli přijet druhý den. Večer jsme s nimi měli ne moc přátelský telefonát, že pokud chtějí tak vysokou cenu, musí dát rozúčtované částky. Nepřijeli dodnes. Asi nemají na tužku na napsání účtenky. Obávám se, že příště budeme hledat nového instalatéra.

Ale proč to vlastně všechno píšu. Rozsah ani kvalita služeb není odlišná od celosvětového průměru a stěžovat na instalatéry si můžu na celém světě. Co mě překvapilo, je lingvistická stránka věci. Pokud totiž využíváte něčí služby, nikdy jsme se zatím nesetkali s tím, že by byl někdo nepříjemný, nerudný nebo dokonce sprostý. K běžným obratům tu patří fráze "Para servirle" - tedy "Jsem vám k službám" (nebo taky archaické "Služebníček"). A nepřipadá mi to jen jako slovní vata. Oni se opravdu většinou snaží vám vyhovět, poradit, přinést, opravit, prostě vykonat svou práci k vaší největší spokojenosti. Pak si člověk opravdu připadá jako zákazník. Jako pán, který si ty své dobré "služebníčky" hýčká stálou náklonností. A spokojenost je poté na obou stranách.
Dokážete si představit vy, že vám někdo řekne v Čechách "K službám" a nemyslí to ironicky???

Montreal

Ježíšek si minulý rok řekl, že když už jsme na americkém kontinentu, neměli bychom své cestování omezovat pouze na Mexiko. A vzhledem k tomu, že do Států potřebujeme pořád víza, rozhodl se, že nám nadělí letenky do Kanady. A tak jsme místo oslav Dne mexické nezávislosti sedli do letadla a vylezli z něj v Montrealu.


Bydleli jsme v miniaturním Bed&Breakfast, který byl strategicky položený hned u přestupní stanice metra. Ubytování opravdu nebylo veliké - prostě to byla obestavěná postel a vestavěná skřín. Bohužel jsme se na posteli široké 140 cm museli snažit vyspat všichni tři. Dopadlo to tak, že jediný do růžovoučka vyspinkaný, byl Adam. My jsme ty noci prostě nějak přežili. Snídaně byly excelentní. Hodnocení je tedy Bed za 5 a Breakfast za 1 :-).
Byli jsme pouze v Montraelu, protože se nám nechtělo cestovat další hodiny na venkov. Ten si necháme na jindy.Montreal je moderní velkoměsto s mrakodrapy obklopujícími staré stavby (ty pak nejsou skoro vidět).

Historické centrum leží u řeky a je maličké a malebné. Kousíček Francie přenesený do Kanady. Naštěstí i velká část gastronomie je francouzského původu - maličká bistra a brasérie připomínají francouzská města nejen stolky namačkanými na sobě, ale taky náplní jídelních lístků. Jídlo bylo jedna velká mňamka.


Dalším velkým montrealským plus byly parky. Pro nás, cestovatele s batoletem, byly stejně důležité jako pamětihodnosti (ne li důležitější). Bohužel ještě nebyly javory správně kanadsky zabarvené, ale přesto procházky byly moc příjemné. A hlavně - městské parky mají úžasná dětská hřiště a pískoviště, kde se mohl Adam vyblbnout a pak zase vydržel procházku po kulturních pamětihodnostech.

Montrealskou zváštností je podzemní město. Jsou to vlastně stanice metra propojené nákupními středisky, kancelářemi a hotely. V kruté kanadské zimě prý člověk nemusí celé dny vystrčit nos do chumelenice. Ty jsme ale nezažili...

Día de Independencia

Mexiko slaví. Příští týden, přesně 16. září, se oslavuje Den nezávislosti. Není to tu jako u nás v říjnu, že jen několik politiků se objeví při kladení věnců a většina obyvatelstva zůstane zalezlá doma nebo vyrazí do nákupního centra. Jak už bylo několikrát řečeno, Mexičan slaví rád, takže proč nevyužít i oslavu založení vlasti.
K oslavám je nutné náležitě se vybavit. Zakoupit dostatečný počet mexických vlajek, sombrér, konfet a bonbónů - samozřejmě vše v národních barvách. Dneska mě pobavili v supermarketu, kde vedle nabídky národního nápoje, tequily, byly vyrovnány do podoby vlajky červená rajčata , bílé cibule a zelené avokádo. Mají to tu jednodušší, kdyby měli českou vlajku nevím, jak by sháněli něco modrého :-).
Oslavuje se i ve Volkswagnu. Aby zahraniční pracovníci nebyli úplně mimo mísu, firma pro ně pořádá Mexickou noc. Je to něco jako generálka na vánoční večírek, akorát se jí typická mexická jídla jako frijoles (fazole), arroz blanco (bílá rýže se zeleninou) nebo sladké bunuelos (něco jako fritované palačinky), tančí se mexické tance a profesionálové předvádějí něco z foklóru a taky se zpívá mexická hymna. To byla paradoxně asi nejveselejší část, protože nám byl rozdán pouze text (6 slok ) bez not. Takže jsme hymnu povětšinou španě recitovali a ještě si ji doma posléze překládali, abysme věděli o co vlastně šlo. Veselo bylo až do noci, i když převážná německá většina hostů byla v zábavě zdrženlivá. Bavili se hlavně Mexičané - ale to je dobře, vždyť je to hlavně jejich svátek, tak ať si ho pořádně užijí!

Mexiko - Čechy a zpět

Po třítýdenní české dovolené jsme zase zpátky v Puebla. Ještě jsme unavení časovým posunem, ale jinak snad žádné velké změny. V letadle jsme si ale zrovna říkali, že kdyby se vymyslel nějaký rychlejší způsob cestování, nebylo by to k zahození ;-)


Na konci července jsme dovolenou začínali a nebyl to začátek zrovna šťastný. U přepážek jsme zjistili, že náš let byl z technických důvodů zrušen. Naštěstí jsme dorazili na letiště včas a ještě jsme stihli být přesměrováni na volný let s jinou společností do Madridu. Cesta se tím protáhla, protože jsme z Madridu museli do Frankfurtu a pak teprve do Prahy, ale nebylo to tak strašné jako případné čekání na další letadlo od Lufthansy (ta měla na další dny ohlášenou stávku, takže bysme do Čech přiletěli kdo ví kdy). Do Čech jsme nakonec dorazili jen o 5 hodin později než bylo plánováno. Naše kufry to tak rychle nestihly, zasekly se někde na letišti a nás našly až za dva dny.

Tři týdny v Čechách a na Moravě utekly jako voda. Měli jsme naplánováno spoustu návštěv a výletů. Plány nám ale nečekaně zhatil můj vyvrtnutý kotník a Adamovy horečky. Samozřejmě obě nehody ve stejný čas. Museli jsme tedy program trochu přehodnotit a trochu víc odpočívat. Stejně jsme toho stihli dost - návštěvu Prahy, výlet do Slezska za příbuznými, vyřízení věcí úředních, návštěvu Klatov a Strakonic a dokonce i výlet na Kokořín a koupání v rybníku.

Zpátky jsme se vraceli v neděli a kupodivu tentokrát šlo všechno hladce. Nic nemělo zpoždění, nebyla vichřice, ani se nám neztratily kufry. Prostě nečekaná pohoda. Teď se jen vyrovnat s jet legem a můžeme začít stříhat metr na další výlet do Čech. Mezitím ale budeme psát mexické zážitky. Takže ¡Hasta pronto, amigos!

Oaxaca

Naštěstí se žádný jiný had zatím neobjevil, tak se můžu vrátit k pravidelným popisům našich cest a výletů. Dneska se podíváme do Oaxacy. Oaxaca, hlavní město stejnojmenného státu, je 4 hodiny jízdy na jihovýchod od Puebly. Je to starobylé koloniální město, které si zachovalo něco ze svého původního kouzla.



Centrum Oaxacy je od roku 1988 v UNESCO. Na zócalu je katedrála, jejíž stavba trvala od konce 16. století skoro 200 let. Katedrála má pořádně tlusté zdi a jen nízké věže - to proto, aby se zamezilo případným škodám při zemětřesení.



Zócalo je centrem společenského života - místní a turisté odpočívají pod rozložitými stromy a společně čelí pouličním prodavačům a čističům bot.

Interiér kostela Santo Domingo. Postavení dominikánského kostela přišlo na více než 12 milionů zlatých pesos (od 16. do 18 stol). Není divu, kostel má barokní fasádu se zlatým portálem a interiér plný zlato-bílých ornamentů.

Stmívání v Calle Alcalá, která je pěší zónou plnou restaurací, obchůdků a uměleckých galerií. Obchůdky nabízejí spoustu zajímavých věcí od šperků přes tradiční oblečení až po jídlo a pití. Hlavně pití stojí v Oaxace za zmínku. Nejznámějším produktem je mezcal - pálenka z modré agáve podobná tequile a nakládaná s červem. Ani abstinenti ale nepřijdou v Oaxace zkrátka, prostě jen pijí oaxackou horkou čokoládu.

Jak se chytá had

Dnešní příspěvek je volným pokračováním článku o naší mexické zvířeně. Dneska jsme měli na zahradě nový přírustek - hada.

Dneska bylo od rána krásně, zrovna odjížděli naši zpátky do Čech. Dopoledne jsme si ještě všichni hráli, v poledne jsme zamávali taxíku s našima a po odpoledním spánku jsme si chtěli jít hrát na zahradu. Vycházka skončila po 2 minutách - na schodech, 10 centimetrů od našich nohou odpočíval had. Samým leknutím jsem Adama hodila na trávu co nejdál od hada a v mžiku jsme byli zpátky doma. Husí kůži po celém těle a tep asi 220. Adam nechápal, asi ani vetřelce nezaznamenal. Zato mě to v hlavě šrotovalo. Co dál s hadem na zahradě? Je jedovatý? Jak se sem dostal?

Nejdřív jsem zavolala Karlovi, víc hlav, víc ví. Kolegové v práci mu doporučili zavolat 060, obdobu naší 112. Slíbili, že někoho pošlou. To bylo ve tři.
Občas jsem vylezla na zahradu, vyzbrojena smetákem, z uctivé vzdálenosti jsem pozorovala jestli had ještě spí na schodech. Ve čtyři přijeli maníci s pitnou vodou, a protože se had vydal na cestu, byl čas zakročit. Neohrožení "vodníci" dali hlavy dohromady a poprosili o nějakou velkou nádobu a koště. Společnými silami přikryli hada popelnicí a tu zatížíli květináčem. Had začal chřestit...bylo to jasné... nemáme na zahradě žádnou užovku, ale chřestýše.


V půl šesté přijeli 2 hasičské vozy, ze kterých vyskákalo 6 bomberos, hasičů. 3 v plné výstroji, 3 v tričku. Rukama, nohama jsem jim vysvětlila, že pod popelnicí je chřestýš. Poklepali na popelnici, had zachřestil a hasiči se spokojeně usmáli. "A do čeho ho dáme, mladá paní?" Trochu mě svou otázkou znejistěli - když jedu chytat hada, mám na něj taky nějakou přepravku, ne? Neměli. Nakonec vypomohli sousedi, kteří celý mumraj pozorovali zpoza plotu. Za 10 minut bylo hotovo - had byl v pytli. Doslova. Hasiči se vesele rozloučili se mnou i s Adamem, popřáli nám hodně štěstí a odjeli. Kupodivu, jejich pomoc byla zadarmo. Doufám, že ji už nikdy nebudeme potřebovat.

Český řidič, mexický déšť

Možná si po přečtení titulku řeknete, že už jsem asi úplně neschopná řidička, když mě zaskočí i déšť a ještě o tom chci psát na blog. Vy, kdo mě znáte, víte, že řízení opravdu není moje záliba, ale řízení v období dešťů v Mexiku je zážitek. I pro zkušené řidiče.
Nejdřív si ujasníme meteorologické pojmy. Období dešťů je v Mexiku od konce května do konce září. Neznamená to ale, že prší pět měsíců v kuse. Ráno je většinou sluníčko, okolo druhé se zatáhne a mezi čtvrtou a šestou odpolední začne pršet. Pořádně. Žádný evropský letní deštíček, ale leje jako z konve. Někdy leje hodinu, někdy dvě, někdy celou noc. Tak si jen představte, jaké je to na silnici.

Mexická města všeobecně nemají moc zavedenou kanalizaci, když zaprší, tak na většině míst teče voda po silnici, vedle silnice, prostě nejkratší cestou dolů. Problém nastává, když to nejnižší místo je zrovna na silnici. Po dešti není proto problém narazit na polozatopené úseky silnice, kde se auta musí brodit krokem (lepší varianta) nebo je rovnou objet (horší varianta) nebo se úplně vrátit (nejhorší varianta). Někdy se taky stane, že voda silnici podemele a ta se utrhne. Nikoho to moc nevzrušuje, prostě se jede jinudy - do protisměru, po poli nebo sousedovi po dvorku.

Voda samozřejmě taky úspěšně nahlodává ne moc kvalitní asfalt. Už po první velké průtrži mračen se na silnici objevily v asfaltu díry zvané baches (bačes). Po pár takových deštivých dnech se jízda po silnici stává hrou s názvem "vyber si, ve které díře zničíš kolo". Děr je tolik, že se jim nedá vyhnout. Jedné se člověk vyhne, do další spadne. Jde o to, vybrat si díru, která auto pochroumá co nejmíň. Prohrává ten, kdo se nevyhne kanálu bez poklopu.
Defekty na silnici se snaží oficiálně opravovat, ale spíš to dopadá tak, že se zalepí ty nejhorší díry, aby se při dalším dešti udělala další hned vedle. Efektivita a píle nejsou znakem mexických dělníků, takže myslím, že mají o práci postaráno na dalších 50 let dopředu.

Další menší komplikací při ježdění v období dešťů je chování řidičů. Před dírami kličkují všichni, to je jasné. Na nějaké dávání blinkrů při tom není čas. Takže to chce mít oči na stopkách a pozorně koukat, kam jede řidič před vámi. Někdy vám jeho pomůže vyhnout se nejhoršímu.
Svícení v dešti je taky pro mexičany záhadou. Jdou od extrému k extrému - někdo nesvítí vůbec, někdo si v dešti rozsvítí všechno co se dá. Mlhovky tu nemá nikdo, do aut se tu nedávají.

Takže, jestli se v Mexiku řídí šíleně, tak když zaprší, je to šílené ještě víc. Mexičané jsou v ale v klidu, pokřižují se před cestou a on na ně ten nahoře dá zase pozor :-).

Teotihuacan

V neděli jsme si udělali velký výlet k velkým pyramidám v Teotihuacánu. Z Puebla to není blízko, skoro 3 hodiny autem, přesto je to ještě vzdálenost, která se dá za den absolvovat s ročním neposedou.
Teotihuacán byl prvních 600 let nejvlivnějším městem střední Ameriky, dneska je to jedna z největších památek Mexika. Na 20 čtverečních kilometrech kdysi žilo okolo 200 tisíc lidí, dneska tam je obdobný počet turistů.

Pohled z vršku Pyramidy slunce na Pyramidu měsíce.

Ptačí reliéf v paláci Quetzalpapálotl, kde pravděpodobně žili kněží. Palác byl nejvýstavnější budovou města.

Pyramida slunce. Na vrchol jsme se vyškrábali přesně v poledne. Slunce pálilo a jestli je nahoře nějaká sluneční energie, my ji dostali dvakrát.

Pro změnu Pyramida slunce focená z Pyramidy měsíce. To ježaté nahoře nejsou kameny, ale davy lidí čerpající sluneční energii.

Celý Teotihuacán ve své rozložitosti. Při návštěvě jsou důležité následující věci: dobré boty, hodně vody, klobouk či slunečník a ostré lokty na rozrážení davů a odhánění prodavačů cetek.

O mé rodině a mexické zvířeně

Potomci Geralda Durella snad prominou, že jsem si vypůjčila název jedné z knížek jejich předka. Durellovy knížky jsem jako dítě přečetla téměr všechny a vždycky mi vrtalo hlavou, kde mohl vzít doma takových zvířat a zvířátek. Od té doby, co bydlíme v teplých krajích, to už tuším.
Zvířata, hmyzáci a havěť všelijaká u nás bydlela už v Indii. Když jsme se šli v Aurangabádu koupat, na stropě koupelny už na nás čekaly bílé velké ještěrky, na schodech jsme nacházeli různé brouky a broučky, občas jsme honily superrychlé šváby a cvičit jsme chodili přes loukou zvanou familiárně "kobřiště". V Mexiku je situace dost podobná.

Hned první týden po příjezdu jsme měli v obýváku takového malého černého pavouka. Ne, že bych se s ním hned kamarádila, ale nepřipadal mi nijak nebezpečný. Ne tak naší muchache, která ho okamžitě zneškodnila a vysvětlila mi, že tenhle pavouček může být dost "peligroso" (nebezpečný).
Pár týdnů poté se na stejném místě objevil štír. Toho jsem už i já považovala za nebezpečného. Za další týden další. Situace začala být vážná o to více, že na tom místě si rád hrál Adam. Rozhodli jsme se k radikálnímu řešení a objednali broukobijce. Ti přijeli s baterií různých přípravků, roztoků a jedů, které nám rozstříkali po celém domě. Přípravek měl fungovat smrtelně na všechny hmyzáky po půl roku. (Nás potom bolela hlava jen dva dny). Bohužel škorpioni se od té doby ještě objevili. Pokrok se však dostavil, objevujeme už jen škorpiony polomrtvé.

Dalšími obyvateli našeho domu a zahrady jsou ještěrky. Ty se Adamovi moc líbí, naštěstí běhají tak rychle, že je zatím nestíhá chytat. Někteří pomalí brouci nemají to štěstí a Adam mi je hrdě nosí ukazovat domů. Jsem zvědavá, kdy přelstí i ještěrky a bude nosit je.

V noci k nám domů chodí bydlet fret kočičí. Několik měsíců nám trvalo, než jsme s pomocí internetu zjistili, co za zvíře podobné kočce nám kadí na všechny rohy. Je to náš Fredy, jak jsme si ho pojmenovali. Noční zvířátko si oblíbilo naši střechu a zahradu a chodí tam pravidělně každou noc s celou rodinou na lov. Dupe po střeše, pere se, loví noční ptáky, škrábe nám na okna a vůbec mu při tom konání nevadíme.

Pak tu s námi bydlí ještě spoustu ptáků včetně kolibříků, brouci různých barev a velikostí, mravenci malí černí i velcí červení, deset rybiček v zahradním rybníčku, kousavé stonožky, malí skákaví pavoučci, kobylky, obrovské modré vážky a spoustu jiných zástupců živé přírody. Patří totiž k Mexiku stejně jako tortilly a chili. O zvířátkách se učí už malé děti v písníčkách a říkankách. Jedna je asi takhle:

Běžel tudy šváb,
postříkal jsem ho
psss, psss, psss
šváb udělal bác!

Safari Africam

Přesně den po Adamových prvních narozeninách jsme si udělali výlet do Afriky. S popěvkem od YoYo bandu "Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe..." jsme nasedli do auta a vyjeli jsme. Afrika není od našeho domu moc daleko, pouhých 15 kilometrů. V kopcích mezi Pueblou a vodní nádrží Valseqillo se totiž nachází jediné latinskoamerické safari zvané Africam. Na návštěvníky vyzbrojené fotoaparáty a kamerami tu čeká okolo 150 druhů zvířat v celkovém počtu plus mínus 2000 kusů. Celé safari, až na část věnovanou dětem, se projíždí v autě. Kdo nemá vlastní, může jet afrikamským autobusem, který jakoby vypadl z filmu Vzpomínky na Afriku.

Jako jedny z prvních nás přivítaly žirafy. Moc jsme je ale nezajímali, zrovna obědvaly.


V rychlém sledu za sebou následovaly další druhy zvířat, které se nám ne vždy podařilo identifikovat. Lamy jsme ale poznali, už na nich raší pořádný svetr.

Dromedáři s auty v pozadí. V takovéto koloně jsme projeli celé safari. Byl víkend, a tak se na zvířátka jela podívat půlka Mexika. Člověk si musel dát pozor, aby pro samé focení a obdivování fauny neskončil v kufru auta před ním.


Tohle auto Afrikam nasadil jako varování, jak může skončit nepozorný řidič v Africe. Řidič už nablízku nebyl, pravděpodobně ho sežrali lvi....

...No opravdu, vypadají spokojeně. Po pořádném obědě se musí držet siesta. Ani neustálý proud aut je z odpočinku neruší.
Poznámka pro starostlivé: v oblasti kde jsou lvi, tygři, medvědi a jiná nebezpečná zvířata musí auta jet se zavřenými dveřmi a staženými okny. Pokud nastane problém, nesmí se vystupovat a posádka se má troubením snažit přivolat pomoc.

Takový hrošík není žádné tintítko. Váží jako 40 průměrných Mexičanů.


Pštrosi byli moc zvědaví a strkali hlavy místo do písku do aut.

Občerstvovna "U masaje". Masaj i potraviny jsou umělé. Strážkyně parku u dveří živá.

Více info o Africamu: http://www.africamsafari.com.mx/

Děkujeme Mírovi a Erice, že nás provezli celým safari a ještě se s námi podělili o fotografie.