Veselé Vánoce přejí 4 Baláši

S dětmi v oblacích

Kdysi jsem letadlem cestovala ráda. Letadlo pro mě mělo nejdříve nádech dobrodružství a poté cesta byla příslibem něčeho nového. Na letišti jsem popíjela capuccino a užívala si jídla v lounge za nalétané míle. Při letu jsem pak libovolně mohla spát, číst si, koukat na film nebo jen tak zevlovat. To všechno se změnilo od té doby, co jsme začali létat s infantem, jak zní označení dítěte na letence. A cestování s dvěma infantáňatami je ještě náročnější, jak nám potvrdil i poslední let z Prahy do Mexika.

Už jen přesun na letiště je logistický oříšek. Pět velkých kufrů, tři příruční zavazadla, baťůžek na hračky a dvě děti. Nejen, že s takovou bagáží se nedostanete do normálního auta, ale pořád něco přepočítáváte a kontrolujete, co a koho jste zase někde nechali. Odbavení znamená ulehčení zátěže o padesát procent, pořád ale zbývají příruční zavazadla a děti. A ty je nutné protáhnout bezpečnostní kontrolou. Procpat celou rodinu rentgenem je jako nacpat slona do ledničky. Celá procedura trvá nekonečně dlouho a je okořeněna hlídáním většího dítěte, skládáním kočárku s kojencem na ruce, svékáním, vytahováním notebooků do zvláštních přepravek a ochutnáváním pití z dětské lahvičky. A aby se cestující rodina nenudila, zopakuje se tato procedura nejen jednou v Praze, ale ještě ve Frankfurtu.

A pak samotný let. Z Prahy s námi cestovala skupina mladých, svobodných a nezávislých Američanů. Všichni byli očividně po velkém flámu a jejich jediným přáním bylo v klidu se uvelebit a spát. To jim ale nebylo dopřáno. Naše Emma po flámu nebyla a ani spát se jí nechtělo - chtělo se jí stěžovat na vedro a hluk v letadle. Stěžovala si hlasitě a dlouho. Američané si nás nenávistně měřili krhavým zrakem a jejich jediným přáním bylo, abychom neletěli až s nimi do New Yorku. Jen na moment jsem si vzpoměla na sebe, když jsem létala jako bezdětná. Soucítila jsem s nimi, ale z nich se mnou nesoucítil nikdo. Na to si budou muset pořídit vlastní dorost.

Na letišti ve Frankfurtu to probíhalo celkem v pohodě. Až na to, že nás vyhnali ze Schengenu a museli jsme znova pod rentgen nebyla žádná komplikace. Adam si v klidu pozoroval odlétající a přilétající stroje, patlal banán po židli v loungi (snad ji umyli, než přišel nějaký businessman v obleku), Emma spokojeně spala, jedla a přebalovala se. Klídek skončil nastoupením do letadla směr Mexiko.

Tentokrát nás postižených s infantáňaty cestovalo hodně. Jen malých dětí do dvou let bylo snad deset. Kdo už s dětmi cestoval, ví, že takhle malé děti se soustředí do jedné řady, které Lufthansa říká MuKi (Mutter-Kinder). Dají se tam připevnit pro miminka postýlky a letušky mají tu dětskou pohromu hned při ruce. Má to ale nevýhodu. Mimina jsou solidární a pokud brečí jedno, často se přidá i další, nebo taky všechny. Naše Emma je v tomto ohledu velice empatická. Byla sice unavená jako kotě, ale usnout se jí nedařilo. Svoji nespokojenost dávala najevo. A když se uklidnila, přišlo s něčím další dítě, a tak se přidala k jeho pláči. Pak na dvacet minut usnula a po probuzení se chtěla bavit. Nejlépe pozorováním dalších cestujícíh během procházky po letadle. A tak pořád dokola celých deset hodin. Kojenecký letecký maraton byl proložen povídáním pohádek Adamovi, krmením, čůráním, kreslením, prohlížením letadla a tak podobně. Prostě po relaxu, který člověk v letadle může zažít bez dětí, ani stopy. Knížky a časopisy si do letadla už neberu, jejich místo zabírají pleny, náhradní dětské oblečení a hračky. Filmy nesleduji, povídám vlastní pohádky. A to mám štěstí, že se o všechny dětské povinnosti můžu dělit s Karlem. S námi cestovala odvážná Mexičanka se dvěma malými prcky sama. To už si člověk nedojde ani na záchod.

Na poslední dvě hodiny jsme všichni vytuhli. Vyčerpaní rodiče i děti. Po přistání ještě všechny celní a odbavovací formality. Naštěstí v Mexiko City jsou k rodičům vstřícní a nechají je předbíhat ve frontách na odbavení. Poslední velkou zkouškou je mačkání tlačítka na celnici. Kdo má zelenou, může i s kufry pokračovat dál, kdo červenou, vybaluje všechno. Tahle představa mě děsí v nejčernějších snech. Naštěstí jsme měli zelenou, takže jsme jen těch sto kilo dotlačili k autu. Dvouhodinová cesta do Puebly byla po tom všem procházka růžovým sadem.
Po dvaceti čtyřech hodinách cestování jsme byli konečně doma a mohli spát zaslouženým spánkem. Od dalšího rána jsem se začala psychicky připravovat na další veselé cestování s dětmi. Za půl roku to snad už zase zvládnem...

Podzimní Špindl

Snad poprvé a vyjímečně něco z českých zemí. V listopadu jsme byli na pár dní ve Špindlerově mlýně v Krkonoších. Sníh se sice nekonal, ale zato jsme po pár letech mohli obdivovat barvy podzimu.

Labe je tu ještě v plenkách, čisté a studené.

Tady jsme si pod vysokými smrky dávali svařáček a horkou čokoládu. Mňam.
Svatý Petr bez sněhu. Rolby byly sice připraveny, ale neměly co upravovat. Lanovky taky stály a tak byl všude božský klid. Takový, že sehnat v Petru oběd bylo nemožné. Na gulášek a borůvkový koláč jsme museli jsme zpátky do Špindlu. Alespoň nám pořádně vyhládlo.

A takhle to vypadá, když v Mexiku dítěti slíbíte, že na horách bude sníh. Byl místy, a tak Adam s oblibou běhal od zbytku jedné sněhové haldy ke druhé (byly tak po půl kilometru). Pod Petrem jsme dokonce objevili již rozpadlého sněhuláka. Dali jsme ho, celého špinavého, chudáka dohromady, abysme mohli odškrtnout další mexický slib - postavit sněhuláka :-)

Jeden dušičkový

Konečně... Sice máme prosinec, adventní čas, ale mě tu ještě zbyly fotky z Oaxacy, kde jsme byli před měsícem. Dušičkovou tradici v Mexiku jsem už popisovala a v Oaxace je prý nejvíce zachovaná. Na Dušičky se na hřbitovech pije, jí a zpívá. A všude jsou k vidění dušičkové oltáře. Na náměstí v Oaxace byla dokonce uspořádaná jejich výstava s oltáři mrtvým z různých oaxackých regionů.
Přehlídka to byla velkolepá, i když z pohledu Evropana trošičku morbidně nezvyklá. Téměř všem oltářům dominovaly žluté měsíčky a pro mrtvé tu bylo přichystáno vše, co měli a asi i mají rádi. Pečivo, ovoce, tequila i cola.


Nezvyklý, zelený oltář z cukrové třtiny.


Tady si zase dušičky mohou pochutnat na velkém "pan de muertos". Na fotce to sice vypadá jako krocan, ale ve skutečnosti to bylo něco jako obrovská vánočka. A cukru není nikdy dost, takže opět cola, sprite a jiné sladké nápoje...

Chleba mrtvých a pro mrtvoly v uměleckém provedení "panáček".


S úsměvem i po smrti.

Vedle výstavy oltářů ještě dušičkové umění. Hned před oaxackou katedrálou byly obarvené pískové skupltury. Náměte jako vždy kostry všech velikostí i nálad. Tady jedna venčí svého čtyřnohého miláčka.
A tady jsou manželé spolu šťastní i po smrti. Všimněte si, že ženská kostra má prsa a červené lodičky :-D.

Už jsme zpět

Buenos días a todos! Pokud sem nahlížíte pravidelně, asi jste zaznamenali listopadový výpadek. Příčina byla jednoduchá. Opět jsme byli v Čechách a neměli na nic čas. Takže se můžete těšit ještě na opožděné fotky z oaxackých dušiček, z podzimního Špindlu a taky na čerstvé zážitky z letu s dvěma dětmi. Slibujeme, že už brzo si budete zase mít co číst a prohlížet.

Oktoberfest

Jak už bylo řečeno minule, minulá sobota měla o hodinu více. A tak jsme šli na Oktoberfest. Ne, nezaletěli jsme si soukromým tryskáčem do Mnichova na Wiesn, ale šli jsme do školy v Pueble. Colegio Humboldt, největší německá škola v Pueble, pořádala už po dvaadvacáté svou vlastní oslavu bavorského piva a párků.

Pro nás to byl úplně premiérový fest, protože na tom mnichovském jsme nikdy nebyli. Ale co známe z vyprávění, byl mexická varianta celkem dobrou kopií. Místní Oktoberfest se pyšní tím, že je největším rodinným svátkem v Pueble. Nevím, jak pro Mexičany, ale pro Němce co tu pracují, to platí určitě. Potkali jsme tu spoustu známých a jejich nadšených dětí, pro které tu bylo spoustu atrakcí. Od klouzaček a prolézaček pro ty nejmenší až po bungee a zorbing pro ty odrostlejší. Pro rodiče bylo točené pivo (to není v Mexiku běžné). Německá specialita - buřt s bramborovým salátem nebo zelím nebo currywurst byly pro všechny.

Fest začal od desíti, ale jídlo se podávalo až od 12. Takže ve 12,05 stálo u většiny stánků s jídlem spoustu netrpělivých hostů očekávající svou dávku buřtu, případně vepřového kolena. Okolo druhé se celý stan zaplnil, protože dorazili i Mexičané, kteří v sobotu musí dlouho snídat a jít na mši. Atmosféru dokreslovala živá hudba, která hrála některé bavorské odrhovačky, ale hlavně irskou muziku, která k pivu celkem pasovala.

Kdo se dostavil v celém bavorském kroji - pro ženy je to dirndl (blůza s velkým výstřihem a nabíranými rukávy a šatová sukně) a pro muže kožené kalhoty a klobouk se štětkou - měl vstup zdarma a mohl soutěžit o nejlepší kroj. My viděli jen pár exemplářů, mezi nimi i kluci našich známých (na obrázku). Když se však účastnili na fotce zachycené vypečené atrakce ( když se jeden trefí na cíl, druhý spadne do kádě s vodou), myslím, že by rodiče byli radši, kdyby měli na sobě fotbalistický dres jako obvykle :-))).

Detaily z Verzcruzu

Dnes máme o hodinu delší den, protože začal i v Mexiku zimní čas. A protože teď psaní zanedbávám, alespoň během té jedné hodiny napíšu nový příspěvek. O některých detailech, které jsme potkali na výletě do Veracruzu v září.

Byla to naše druhá návštěva nejvýznamnějšího přístavu Mexika. Ale minule jsme tu byli o Vánocích, všude plno lidí. Teď to bylo mimo sezónu a ve městě vládl klid. Svítilo sluníčko, lidé se pomalu procházeli po promenádě podél moře a turistů bylo minimum. Tak jsme se konečně podívali do Akvária.
Akvárium ve Veracruzu je největším svého druhu v Latinské Americe. O jeho založení se začalo diskutovat už v 80. letech a v roce 1990 se začalo stavět na místě bývalého fotbalového hřiště na konci přímořské promenády. Otevřeno bylo v roce 1992 a od té doby ho každoročně navštíví tisíce lidí. V každém průvodci je Akvárium uvedeno jako jedna z hlavních atrakcí Veracruzu.

Akvárium je rozdělené na několik sekcí - sladkovodní, slanovodní (existuje to slovo vůbec? :-) ), žralokárium, medusarium (to jsem ale vymyslela hezké názvy, co?) a třeba vodní tunel, kdy vám nad hlavou plavou metrové rybičky jako z pravěku. Celá procházka akvárkem má přes půl kilometru.

Většina mořských druhů je pro nás neznámá a jako laikům nám ani latinské názvy a pravidelné živé komentáře ve španělštině moc nepomohly. Na tomto snímku je ale želva (to jsme poznali)...

Na druhém konci přímořské promenády se nachází budova Pemexu, monopolního prodejce pohonných hmot v Mexiku. Před ní stojí bojovníci. Jsou to pravděpodobně nějací hrdinové mexické revoluce, i když ty zbraně nám připadali o nějaký ten pátek modernější. U nich jsme si zavzpomínali na doby, kdy jsme jako jiskry a pionýři u takových soch museli stát a vzdávat jim hold.

Další socha, tentokrát o něco přátelštější páreček. Tanečníci na sobě mají typický veracruzský kroj. Ve skutečnosti by měl tanečník být celý v bílém jen s červenou stuhou okolo krku. I tanečnice by byla celá v bílém jen s vyšívanou černou zástěrkou a bílo-černým vějířem. Tady jsou však celí bronzoví a navždy pozorují odliv a příliv Atlantiku.
Na kroj v barvách i ukázku tance se můžete podívat třeba tady:
http://www.veracruz-puerto.gob.mx/cultura/trajetipico.asp


Ač je to k nevíře, tenhle stroj je kávovar ve známé veracruzské kavárně Grand Cafe de la Parroquia. (http://www.laparroquia.com/index.html)Kavárna tu stojí od roku 1808 a ten kávovar určitě pamatuje začátek 20. století. Na první pohled kavárna nevypadá nijak honosně. Bíle vykachličkované stěny, jednoduché kulaté stolky a židle thonetky. Mezi hosty pobíhá spoustu číšníků v bílých halenách. Nejznámější objednávkou je "lechero" - velká káva s mlékem. Zvláštní je její servírování. Číšník přinese velkou sklenici, kde je tak na 3 centimetry nalitá horká a velmi silná káva. Do sklenice pak břinkne silně lžící. Na tento signál reaguje jiný číšník, který má v ruce 2 veliké konvice. Jednu s horkým mlékem, kterou dolije sklenici až po okraj. Když chce někdo kávu silnější, doleje mu ji z druhé, menší konvice. Kam se hrabe Starbucks - kafe tady bylo opravdu nezapomenutelné.

Poslední den ráno nás i přes zavřené okno hotelu probudily divné zvuky. Když jsme celí rozespalí vykoukli z okna, uviděli jsme srocení vojsk. Bylo totiž 16. září a Mexiko oslavovalo založení. Vojáci se připravovali na slavnostní přehlídku. My jsme ji měli jako na dlani. Vojáci, námořníci, školáci, hasiči defilovali pod naším hotelovým balkonem skoro hodinu. Nejvíce se přehlídka líbila Adamovi, obzvláště hasičské a policejní vozy. My jsme opět vzpomínali na dobu dětství, když takové přehlídky byly povinné i pro nás.

Pískálek

Že nevíte, kdo je pískálek? Není to ani zvíře, ani pták, je to povolání. Pravděpodobně místní specialita.
Pískálek je z 99 procent muž ve světlé košili a tmavých kalhotách s píšťalkou přilepenou ke rtu. Stojí na parkovištích všech supermarketů, obchodních center nebo nemocnic. Může stát taky jen tak na ulici, kde se dá parkovat.
Pískálek je dobrovolník, který svou práci dělá za něco málo drobných, co dostane.
A co pískálek dělá? No to je přece jasné. Hlavně píská.
Jeden ostrý hvizd na přijíždějící auto znamená, že tady je místo na zaparkování. Někdy má pískálek k tomuto účelu červený hadr, kterým mává směrem k volnému místu.
Přerušované pískání v různých intervalech znamená stůj nebo jeď. Signalizuje tak řidiči, který opouští své parkovací místo, jestli může bez problémů vyjet nebo ne. V mexických autech většinou nebývá naistalovaný parkovací asistent, protože pískálek zvládá jeho práci.
Pak taky pískálek pomáhá. Hlavně u nákupních center pomáhá s tlačením vozíku k autu a vykládáním nákupu do kufru.
Když prší, pomůže pískálek s košíkem a dokonce ochrání zákazníka před deštěm. Většinou slunečníkem.
Pískálek je neodmyslitelnou součástí parkování a nakupování. Za svou celodenní práci dostane zaplaceno od parkujících a vyjíždějících řidičů od dvou do pěti pesos. A za tu almužnu se na řidiče ještě usměje a popřeje mu dobrý den.

Reklamou ke zdraví

Včera jsem se v kojící pauze koukala na pořad o léčbě lidí s velkou obezitou. Pořad o bandážích žaludku, zdravé stravě a pohybu přerušila reklama. Poté, co jedna mladá prostorově velmi výrazná žena prohlásila, že její kila jsou především z fast foodu následovala reklama na Coca Colu. Jako všechny reklamy byla ve stylu "Pijte colu, budete mladí a úspěšní". Po celých 30 vteřin, co reklama trvala, byl dole na obrazovce nápis " Pijte zdravě". Nikde jinde jsem to ještě neviděla, ale tady v Mexiku je součástí reklamy ještě osvětový nápis, který ja často skoro v rozporu s běžící reklamou.

Mexičané jsou přeborníci ve spotřebě "refrescos", všech těch sladkých bublinkových pití od Coly přes Fantu, Sprite až po místní výrobky třeba s příchutí kaktusů. Když vidíte Mexičany dělající nedělní piknik v parku, můžete si být stoprocentně jisti, že vedle obrovských pytlů s chipsy a nachos mají stejně obrovskou lahev se sladkým pitím. Podle některých výzkumů se tu vypije nejvíce kolových nápojů na světě. A právě ty, v kombinaci s poměrně nezdravou místní stravou jsou příčinou toho, že Mexičané jsou hned za Amíky nejvíce tlustým národem. A možná proto tu běží ty spolu s reklamou i ty osvětové nápisy.

Člověk, když se kouká na televizi má film rozkouskovaný reklamami a taky upozorněními, jak se udržet fit a v kondici. Takže u reklamy na brambůrky je "Jezte zeleninu", u kečupu "Jezte zdravě", u reklamy na videohry "Sportuj" a u propagace nové řasenky "Čistota je zdravá". Stejné je to v rádiu, kdy po jednotlivých reklamách anonymní hlas rychle prohlásí dané heslo. Nevím, jestli je to dané zákonem nebo prostě nějaký nepřítel reklamních časů jen prosadil, že jejich součástí musí být věta, kterou se obsah reklamy trochu shodí.

Nevím, jak by se v Čechách ujala reklama na plzničkou, pod kterou by byl nápis "Pij dva litry vody denně". Myslím, že typický Čech by argumentoval tak, že součástí piva je přece hlavně voda, takže když vypije čtyři pivínka, má ty dva litry v pohodě doma, ne? :-))

Názorný příklad: Reklama na pivo Sol s douškou "Evita el Exceso", tedy něco ve smyslu Nepij přes míru...

Detaily z Cuernavacy

Minule jsem slíbila, dnes plním. Tentokrát více obrázků a méně písmenek z procházek Cuernavacou.

Zvonek - holka. Zajímavý způsob, jak zacpat ženě pusu.

Sněžnice jako nezbytná součást tropického vybavení. V Cuernavace sice vidí sníh akorát na vrcholku Popocatepetlu, ale v hotelu byli na případnou sněhovou vánici dobře připraveni.


Strom plný luceren. V hotelu bylo různých luceren, lampiček a svítidel nepočítaně. Tento lucernový strom byl ale jedním z nejeefektnějších venkovních osvětlení jaké jsme viděli.

V takovém kočáře se mohli návštěvníci Cuernavacy pohybovat ve městě ještě v minulém století. Prý se dovnitř vešli 4 cestující a ještě kočí na kozlíku. No, jsme rádi, že už jezdíme autem...

Americká kamna s celuloidovými okénky. Když jsem je viděla, vzpomněla jsem si na dětské knížky z první republiky, které jsem čítávala na prázdninách u babičky. Už nevím ve které přesně, ale určitě v nějaké románové rodině hřála i v Čechách. V hotelu byla jen pro ozdobu, ale možná by svému účelu ještě posloužila, i když celuloid už ohlodal zub času.

Poddubáci z tropické zahrady. Voněly jako český les a nám se při pohledu na ně zastesklo po smaženici (kterou za normálních okolností ani jeden nejíme ;-) )

Dveře s ručičkou.

Stůl vykládaný mořským pískem a indiánskými artefakty. Takové hotelové příruční muzeum.

Cuernavaca

Abychom zůstali věrni názvu našeho blogu bude dnešní čtení zase trochu o cestování. Sice výlet je trošku staršího data, ale po příspěvcích o zdravotnictví bude možná příjemným zpestřením.
V Cuernavace jsme se byli podívat poslední květnový víkend. Je to, na mexické poměry, menší město hodinu a půl od Puebly a taky od Mexico DF. Od koloniálních časů až dodnes slouží jako město odpočinku pro obyvatele hlavního města. Je to jak kvůli poloze, tak kvůli příjemnému celoročnímu klimatu. Cuernavace se také říká město věčného jara.

Indiánské jméno Cuernavacy zní Cuauhnáhuac, ale když přišli Španělé, jméno si zkomolili na Cuernavaca, což znamená "kraví roh".

Od roku 1529 v Cuernavace bydlel Hernán Cortéz. Ve městě po něm zbyl jeho dům (na fotce) tvořící jednu stranu hlavního náměstí Plaza de Armas. Cuernavaca ja tak jediným městem v Mexiku, které nemá na náměstí katedrálu. V Palacio de Cortéz je muzeum mapující historii města a okolí od doby mamutů až po minulé století.

Plaza de Armas. Hlavní náměstí města se sochou Cortéze, stanovištěm turistických autobusů, se spoustou prodejců všeho a spoustou holubů. Náměstí pokračuje napravo, kde je radnice, hotely, čističi bot a opět spousta holubů. V Mexiku vyhlásili holubům boj, protože jim ničí, jako všude na světě, památky a fasády. Cuernavačané ale pravděpodobně boj bojkotují a raději je o sobotních odpoledních s celou rodinou krmí tortilovými drobky.

Katedrála, jak už bylo řečeno, nestojí na náměstí, ale asi 500 metrů na sever od něj. Je postavena, stejně jako Cortézův palác, jako pevnost v 16. století, takže z ulice jsou vidět pouze vysoké kamenné zdi. Za nimi je vedle katedrály také několik kaplí, které byly o sobotní večerní mši úplně plné.

Jardín Borda (Bordova zahrada). Byly postaveny podle versaillského vzoru v 18. století pro Manuela de la Bordu, stříbrného magnáta z Taxca. Procházel se tu svého času i císař Maximiliam se svou chotí, když v Cuernavace odpočíval po těžkém kralování v Mexico DF. Dnes se tu za 10 pesos vstupného může procházet kdokoliv i bez vlastnictví stříbrných dolů nebo císařského trůnu. Zahrady jsou trošičku zpustlé a ne všechny fontány fungují. Ale rozložité mangovníky a fíkovníky nabízejí příjemný stín pro procházku v horkém odpoledni.

Hotel Casa Colonial, kde jsme bydleli. Hotýlek je to nevelký, z ulice snadno přehlédnutelný, ale blízko centra a s veškerým komfortem. Našli jsme ho opět přes tripadvisor, kde měl velice dobré hodnocení od turistů a my se k němu můžeme jen připojit (Pro zájemce info na: www.casacolonial.com).
V hotelu, ale vlastně v celém městě bylo i spousta zajímavých detailů, které pro vás máme připraveny na příští příspěvek. Tak se těšte...

Porod po mexicku

Tak už má naše rodinka 4 členy. Malá Emma se narodila druhou srpnovou sobotu a já tady můžu popsat její příchod na svět. Původně jsem myslela, že srovnám porod v Čechách a v Mexiku. Jenže tady jsme nakonec rodili císařem v nejlepší nemocnici ve městě. A tu srovnávat s okresní nemocnicí, kde jsem prožila první porod, nelze. Tedy co do vybavení. Průběh porodu taky nesrovnatelný, protože to každé bylo úplně něco jiného. Co ale srovnávat lze, je lidský přístup.
Když jsme se dozvěděli, že malá je v břiše špatně otočená a tudíž půjdeme na císaře, moc jsme nevěděli, co nás čeká. Na poslední konzultaci před porodem nám ale můj gynekolog vše dopodrobna vysvětlil. Proč udělat císařský řez, jak bude probíhat anestezie, jak samotný zákrok a co a kolik mě bude po operaci bolet. Jeho popis byl stoprocentní a nakonec se taky do puntíku splnil. Prostě psychologický přístup k pacientovi tu mají zvládnutý na jedničku.

V den plánované operace jsme nastoupili do nemocnice něco po osmé. Nejdříve nás čekalo papírování ohledně placení, identifikace a podpis papírů na operaci. Po deseti minutách už jsme mířili do druhého patra na pokoj. Maminky jsou na pokoji po jedné. Pokoje připomínají spíš hotel než nemocnici a omluva za to, že na standardních pokojích bohužel nejsou LCD obrazovky nás dost pobavila.
Za pár okamžiků už nastoupily sestry, aby mě připravily na porod. Vše běželo jako po másle. Každý lékařský tým si totiž tu svou operaci rezervuje přesně na čas a platí pak nájem sálu a vybavení. Prostoje se tu netrpí, protože vyjdou pěkně draho.
Na sál mě odvezli samotnou a budoucí dvojnásobný otec zatím šel do lékařské místnosti převléknout se do modrého a sledovat Přátele s doktory. Mě zatím anesteziolog pěkně oblbnul a následně píchnul epidurál. Po celou dobu operace se se mnou přátelsky vybavoval a já, při vědomí jen napolo, jsem vesele konverzovala španělsky s operačním týmem. Vysvětlit jim, že nevím, jaké příjmení mají vypsat do papírů, když se to u nás liší podle pohlaví, byl docela oříšek :-). Gynekolog mě průběžně informoval o tom, co probíhá za plentou. Až najednou mi ukázal naši malou a bylo hotovo. Následovalo velké focení všech přítomných s novým přírustkem. A mě u toho zašívali, štepovali a vyšívali. Hotovo.

V nemocnici jsme byli jen dvě noci. Dlouhé polehávání na posteli se tu netrpí. Ano, po císaři tu můžete zůstat týden, jako v Čechách, ale pak musíte taky šáhnout pěkně hluboko do kapsy. Celé ty dva a půl dne se o mě i malou vzorně starali. Každou chvíli někdo přišel, aby se zeptal, jestli je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebuju. Všechen personál byl moc milý a jen mi opakovali, že si mám odpočinout a nabrat síly. S tím jsem se při českém porodu nesetkala. Tam to bylo samý zákaz, příkaz. Musíte kojit! Zvážit dítě! Nepřibírá, jak to kojíte? Sprchovat! Nejíst tohle, nejíst tamhleto... atd. atd.

A nemocniční jídlo? Každé ráno přijde nutriční poradkyně a podle diety odrecituje menu. Většinou nabídku ze dvou druhů od každého jídla - snídaně, polévky, hlavní jídlo, zákusek, večeři. Druhý večer se ještě servíruje tak zvaná Gala večeře pro dva. Je myšlena jako oslava narození dítěte pro rodiče a má čtyři chody. Po vlastní zkušenosti musím říct, že steak má příznivý vliv na tvorbu mateřského mléka :-))). A co bylo v Čechách? Pět dní bramborová kaše, hlad jako vlk a mléko žádné.

Teď už jsme týden doma, všechno se hojí bez komplikací, malá přibývá na váze a celé dny prospí. Prostě porod po mexicku pro mě byl, i přes bolest, docela příjemnou záležitostí. Asi proto, že jsem měla špatnou předchozí zkušenost a očekávala jsem to nejhorší a pak byla pouze příjemně překvapená.

Těhotenství po mexicku

Za své dvě těhotenství jsem mohla vyzkoušet tři různá zdravotnictví. Indické, české a mexické.

Indické bylo nejkratší, ale taky nejrozdílnější. Od hinduistické gynekoložky (hinduista-muž nemůže tohle povolání vykonávat), křesťanského doktora na ultrazvuku (ten se mě už dotknout mohl bez toho, aby ho bozi potrestali), nejméně bolestivých odběrů krve s podivným způsobem desinfikování až po samotnou nemocnici - to všechno by vydalo na samostatné vyprávění.

Pak český standard. Přeplněné ordinace gynekologa, dlouhé obědnací doby, těhotenská průkazka a série různých vyšetření přesně podle kalendáře. A vše završeno ne zrovna pohodovým porodem, nepříjemnými sestřičkami v porodnici a dlouhou dobou rekonvalescence.
A teď mexická zkušenost proložená krátkou českou epizodou.

Prvním úkolem mého těhotenství bylo samozřejmě nalezení doktora. Po vyptávání u ostatních jsem dala na doporučení německé doktorky, která tu už žije nějaký pátek a vykonává svou praxi. A asi jsem dobře udělala. Můj gynekolog sice není z nejlevnějších (jedna prohlídka stojí 800 pesos), ale co bych chtěla. Školy ve Státech a praxi v nejnovější nemocnici ve městě prostě někdo zaplatit musí. Kdo chce v Mexiku dobrou lékařskou péči, musí si to zaplatit. Tak to tady prostě je.
Jako první mě překvapily objednací doby, které jsou plus mínus týden. Po zkušenosti z Čech, kde se člověk musel objednat na těhotenskou prohlídku pár měsíců před otěhotněním, milá změna.

Pak samotný lékař. Od začátku mi tyká (což mi nevadí, ale mám nějak psychický blok z Čech tykat svému doktorovi, takže já jsem takový "tykovyk"), vítá mě typicky mexicky s objetím a pusou na tvář a nevadí mu, že na kontroly chodíme celá rodina včetně budoucího brášky. Na mou prohlídku má celou půlhodinu, kterou taky celou využije. Ne, že by mě tak důkladně prohlížel, ultrazvuky jsou srovnatelné s délkou v Čechách, ale tak dvacet minut si povídáme. Jak se cítím, co mě bolí a nebolí, čeho se obávám a na co se těším. Což se mi v Čechách nestávalo.

Takhle rozmazlená jsem na jaře, při návštěvě doma, chtěla prohlídku na gynekologii a genetice. Bez těhotenské průkazky jsem byla velký exot a hlavně sestřičky mi to dávaly trošku sežrat.

Takže jsem se ráda vrátila do mexické pohody. Vyšetření tu nejsou striktně předepsaná, ale pokud se vyskytnou komplikace, dělají se stejná a na stejné úrovni jako v Evropě. Třeba dost nepříjemný test na cukrovku se tu dělá až po zjištění zvýšené hladiny cukru v krvi a ne preventivně, jako v Čechách. Bylo nám vysvětleno, že při preventivním zavedení se na 100 pacientek odhalí pouze 2 pozitivní, což se ekonomicky prostě nevyplatí.

Teď se připravujeme na porod, což asi bude taky rozdílná zkušenost a určitě o ní tady napíšu.

Zubař v ZOO

Počet zubů našeho Adama téměř završil dvacet, a tak jsme se rozhodli, že by bylo načase navštívit zubaře. Speciálně dětského zubaře. Tenhle druh je podle všeho v Čechách na vyhynutí (jestli už úplně nevymizel), a tak nás potěšila a překvapila mexická nabídka. Už se tomu ani nedivíme, protože vše, co souvisí s dětmi a péčí o ně, se tu nachází v míře vrchovaté.
Připravovala jsem Adama opatrně na návštěvu obávaného bílého pláště, ale moc času jsem na to neměla. Jeden den jsem zavolala a za 24 hodin už jsme zvonili u ordinace. Lékař měl zpoždění (klasických mexické), a tak si Adam mohl užít čekárny. A že bylo čeho. Po otevření dveří jsme se totiž dostali do ZOO. Čekárna byla plná plyšových zvířat téměř v životní velikosti, na stěnách okolo tropický prales a mezi tím prolézačky, stavebnice a v prostředku stolní fotbal pro odrostlejší pacienty. Adam byl jak u vytržení, ukazoval mi všechna ta zvířata a když hladil plyšového lva většího než on, ani mu nepřišlo, že je u doktora.
Když pak konečně dorazil pan doktor, ochotně ho následoval do ordinace, které vévodilo veliké akvárium se zlatými rybičkami. Na křesle držel hrdinně a neprotestoval ani u ošetření. S panem zubařem se pak vesele rozloučil a skoro to vypadá, že na další návštěvu se bude i těšit. Po návratu do Čech nás čeká nelehký úkol - nejen najít zubaře, ale najít zubaře, který ordinuje v ZOO.

Víkend na suchu

V Čechách řádí lijáky, bouřky a bleskové povodně, tady nám taky začlo pršet, ale přesto byl tenhle víkend pro Mexiko na suchu. Sucho totiž nemělo tentokrát nic společného se sluncem na nebi, ale spíš se sluncem v lahvi tequily. V Mexiku se totiž volilo. A když se v Mexiku volí, tak se nepije.
Během volebních dnů platí tzv. Ley secco, tedy suchý zákon. Znamená to, že všechny obchody s alkoholem mají zavřeno, oddělení s alkoholickými nápoji v supermarketech jsou zabedněna a v restauracích se nanalévá nic s obsahem alkoholu. Asi proto, aby se voliči mohli rozhodovat u urny s čistou hlavou.
Tyhle dny už známe z Indie. Zatím co mexické suché dny se omezují téměř výhradně na dny voleb, v Indii to byly i různé náboženské svátky. A když se sečtou všechna náboženství, co jich Indové mají, mohl být dry day vlastně kdykoliv. Stávalo se nám, že jsme přišli do restaurace a majitel nám jen oznámil, že dneska u něj pivko nedostanem. Naštěstí indický obchodní duch byl často silnější než náboženské vyznání a majitel se dal přemluvit. To jsme pak popíjeli červené víno ze skleniček na Coca colu a pak za ten rozdíl platili nekřesťanský příplatek. V něm byla zahrnuta nejen majitelova odvaha odšputovat lahev vína, ale i naše neodkladná chuť na něco alkoholického.
My jsme víkend na suchu přežili ale bez újmy. V neděli se konala československá párty, na kterou se přítomní krajani včas zásobili pivkem v dostatečném množství. Takže v celém Mexiku bylo sucho a Čechoslováci... ti šli na pivo :-).

Chichén Itzá

Dneska se naposled budeme potulovat po Yucatánu a naším cílem bude Chichén Itzá, jedno z nejznámějších archeologických míst Mexika a taky místo zapsané do UNESCO. Od našeho hotelu byly tyhle pyramidy vzálené necelé tři hodiny jízdy. Museli jsme si tedy přivstat, abychom se dostali na místo včas a vyhli se polednímu slunci a největšímu náporu turistů. Dobře jsme udělali. Prohlídka od devíti do dvanácti byla nejen v příjemném počasí, ale obešla se i bez davu turistů. Ti všichni totiž přijeli až po snídani a okolo poledního vytvořili asi půlkilometrovou frontu na lístky. To my už směřovali zase k moři...

Kukulkánova pyramida zvaná také Zámek (Castillo). Hlavní budova celého areálu. Bohužel dnes už není přístupná ani zevnitř ani zvenčí. Kdybychom přijeli o pár týdnů dříve, mohli bysme na den jarní rovnodennosti při západu slunce vidět hada, který se vine po celém schodišti. Takhle jsme viděli jen jeho kamennou hlavu na úpatí schodů.
Celý areál budov a pyramid má dnes 8 čtverečních kilometrů a to není ještě zpřístupněno celé mayské město. Část ještě odpočívá v pralese a vzpomíná na nejslavnější časy, kdy Chichen Iztá bylo po 700 let svatým městem Májů.


Hřiště míčové. Jako skoro ve všch majských městech je i v Chichen Itzá více hřišť na míčovou, starou rituální hru s míčem. Hřiště ležící u Kukulkánovy pyramidy je zatím největší nalezené hřiště ve střední Americe. Hrací plocha je dlouhá 146 metrů a široká 37 metrů a podél jsou zdi vysoké 8, 5 metrů. Ve středu obou zdí jsou "koše", kamenné kruhy ve výšce 7, 25 metru. Hraní míčové bylo pro hráče otázkou života a smrti.


Míčová (pelota) byla pravděpodobně vymyšlena Olméky někdy 1300 před naším letopočtem. Hru hrají 2 týmy proti sobě. Cílem hry je umístit gumový míč do kamenných kruhů, přičemž se tam míč mohl dopravit pouze lokty, koleny nebo boky. Při umístění "koše" ve výšce sedmi metrů opravdu nevím, jak to bylo proveditelné... A protože to bylo tak obtížné, družstva mohla sbírat body ještě jinými způsoby během hry.




Obětní oltář zdobený lebkami. Míčová byla hra pro celé muže. Jedno z družstev, případně jeden z hráčů byl po hře obětován. Dodnes se však vedou spory, jestli byl obětován vítěz nebo poražený. Jestli byli obětování vítězové, pak proto, že se bohové mohli spokojit jen s těmi nejlepšími a obětování byla čestná smrt. Jestli byli obětování poražení, pak proto, že přerušili běh slunce (míč byl symbolem slunce) a museli za svůj čin pykat. Jasné je jen to, že obětní rituál měl posílit boha Slunce. Obování se provádělo na speciálním oltáři, jehož stěny byly zdobeny lebkami obětí.


Cenote sagrado (Krvavá studna). Svatá májská studna sloužila opět pravděpodobně k obětování, tentokráte bohu Deště. 60 metrů široká kruhová přírodní studna je nejvíce hluboká asi 80 metrů. Májové neuměli plavat, takže oběť měla smrt jistou. Podle archeologických nálezů šperků a nádob se usuzuje, že Májové své oběti před smrtí bohatě zdobily a tím je vlastně zatížily, aby náhododou nevyplavali zpátky. Komu se to však podařilo, byl oslavován jako velký hrdina.


Budova mnichů. Mnichové tu pravděpodobně nikdy nežili, jen Španělé takhle bohatě zdobenou budovu pojmenovali, protože stála blízko svatyně. Kamenné dekorace na fasádě v klasickém majském stylu byly věnovány bohovi Chacovi. Na zdech jsou zobrazena i zvířata, která podle majské mytologie nesla nebesa - krab, pásovec, šnek a želva.

Tak a to je z Yucatánu prozatím všechno. Snad jsme vás trošku prázdninově a cestovatelsky naladili a množstvím pyramid moc neznechutili. Slibuju, že příště už to bude na jiné téma...

Tulum

Zase jedeme na výlet. A zase na pyramidy. Ale těšte se, jsou to jedny z nejromantičtějších pyramid v Mexiku. Jedeme do Tulumu. Tulum je malá přímořská vesnice s pláží a pyramidami. Protože i tady je tyrkysové moře a bílý písek, pořád stoupá počet hotelů podél pobřeží. Je to jedno z nejoblíbenějších míst na Yucatánu.

Pyramidy v Tulumu by asi nebyly tak známé, kdyby neležely tam kde leží - tedy přímo na břehu Karibiku. Tvrdí se, že i když je bouřka a zataženo, tvoří šedé budovy s mořem v pozadí nezapomenutelné panorama vhodné na první stránku cestovních katalogů. A co teprv, když je krásný slunečný den.

Moc se neví o tom, co byl Tulum vlastně zač. Jestli pevností hlídající pobřeží nebo obyčejným majským městem. Na fotce je Chrám větru, který s mořem tvoří nezapomenutelnou kulisu pro většinu turistických snímků.

Chrám větru z druhé strany, opět s mořem. Májové se tu asi neměli špatně. Moře, sluníčko, když je přestalo bavit hlídat pobřeží utrhli si kokos a dali si do nosu. Asi dost idylická představa, ale co byste na takovém místě dělali vy?

K pyramidám průvodci doporučují vzít si vyjímečně ručník. Ne proto, že v poledne je tu vedro a většina turistů je spocená, ale proto, že pot tu lze smýt na vlastní archeologické pláži.

Nejrozlehlejší budovou tulumského areálu je El Castillo (zámek). Žádná z budov ani pyramid není přístupná. Řekla bych ale, že většině turistů to nevadí. Jsou tak nadšeni okolím, že by stejně vevnitř moc času nestrávili. Zato pod palmami a mangovníky jich jsou mraky. Snídají, svačí, obědvají, prostě odpočívají a kochají se okolím.

Jeden z ještěrů. Sice netuším, co jsou zač, ale v Tulumu jich bylo požehnaně. Na každém rohu se nějaký vyhříval a člověk občas musel dávat pozor, aby na nějakého při honbě za co nejlepším a nejkýčovitějším obrázkem nešlápl. Ke konci prohlídky se nám dokonce podařilo chvíli sledovat zápas dvou samců. Nebyl to žádný taneček, ale pořádný boj, při kterém křupaly kosti. Mít takového miláčka zakousnutého v noze asi není žádný med.