Fotbalový fanda

Když jsem na jaře poprvé psala o návštěvě fotbalového utkání, ještě jsem netušila, jak moc začne být u nás fotbal tématem číslo jedna. Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že Adam bude běhat celé dny za míčem, bude chtít chodit na tréninky dvakrát týdně a já, že budu sledovat mistrovství světa, tiše bych si klepala na hlavu.

Adam se nám zbláznil do kulatého nesmyslu. Nejdřív začal chodit na tréninky místního sdružení. Fotbal je tu na vesnici samozřejmě sport číslo jedna a tréninky se pořádají jak pro kluky, tak pro holky od útlého věku až do dospělosti. Myslím, že je tu asi 18 různých družstev, které hrají na různých úrovních místní okresní přebor. Takže vybrat jeho věkovou skupinu nebyl žádný problém. Chodí skoro všichni kluci ze třídy, takže jsme vyměnili cvičení v sokole za pobíhání po trávníku.

Pokud zrovna není trénink, pak máme obdélníkovou zahradu s přírodními brankami (na jedné straně 2 stromy, na druhé podpěry od garáže), takže sotva co Adam odhodí tašku ze školy, prohání se na zahradě a vyhrává buď sám nad sebou, případně nad tátou nebo někým jiným, kdo je zrovna k dispozici.

A protože nechce být fotbalista amatér, pojal to vědecky. Ve školní knihovně si postupně půjčuje dětské knížky o fotbale. Ze začátku ho sice štvalo, že je nechci předčítat, ale teď už si nějak zvykl si je číst i sám. Na to, že do té doby o samostatném čtení nemohla být ani řeč, docela pokrok. Prostě když ho něco zajímá, překoná i svou nechuť. Po mistrovství dostal z knihovny vyřazený fotbalový časopis o mistrovství. Od té doby ho tahá všude, má nastudované všechny možné týmy a časopis začíná mít salátové vydání. Takže fotbal u nás dokonce podpořil základní vzdělání :D.

A propó -  mistrovství. Samozřejmě fandilo celé Německo, ale že i u nás doma poběží po večerech fotbal, případně, že ráno budeme jako první otvírat sportovní zprávy na internetu, abychom se dozvěděli výsledky, o tom se mi ani nezdálo. No a stalo se. Vypadá to, že se v naší rodině rodí další sportovní fanoušek.

Vernisáž

Na rozdíl od Čech, školní rok tu pořád trvá. V Německu jsou letní prázdniny pohyblivé a tento školní rok to prostě vyšlo tak, že se začínalo 8. srpna a končit se bude 30.  července, takže do školy se chodí vlastně celý rok. Ale protože 12 měsíců plného soustředění není úplně jednoduché, ke konci roku začínají odlehčovací akce typu sportovní den, přírodovědný den anebo umělecký projekt. A ten skončil tento týden završený velkou vernisáží děl a následnou dražbou.

Tři dny byly děti rozdělené do tematických skupin a každá se zabývala jiným druhem výtvarného umění. Byly skupiny, které se inspirovaly slavnými malíři, uměním amerických indiánů nebo afrických kmenů, byla skupina batikování, modelování, skupina vytvářející africká zvířata nebo ilustrované knížky pro děti. Starší děti (3. a 4. třída) vytvářely trikové filmy a černé divadlo. A všechna umělecká díla se pak prezentovala na školní vernisáži.

Když jsem dostala pozvánku, trochu jsem se zarazila nad poznámkou o slušném oblečení. "Ale co? Chtějí to pojmout ve velkém stylu, tak proč ne", řekla jsem si. Na vernisáž jsem tedy vyrazila v šatech a dětmi vystrojenými jak na vánoce. A byla jsem opravdu překvapena, že tak dorazila většina dětí i rodičů. A ještě více mě překvapilo, že se na vernisáži podávalo jídlo malého rautu, které  připravily pilné maminky. A pití připravené v sektových skleničkách. Některým rodičům ty skleničky na sekt (samozřejmě s limonádou uvnitř) přišly už moc, ale když už to škola pojala v takovém duchu, tak proč ne. Někde se děti slušnému chování a stolování naučit musí, tak proč ne zrovna ve škole.

Děti byly nadšené. Všechny pyšně ukazovaly své výtvory a díla svých kamarádů. Každá skupina ještě vytvořila jedno společné dílo, které šlo do závěrečné dražby. Adam byl velice zklamaný, že se mi nepodařilo vydražit jejich dílo, ale zájemců bylo tolik, že o neúspěchu akce se určitě nedalo hovořit. Vernisáž byla tedy velice podařenou akcí školy a sdružení rodičů. Tak jsem zvědavá, co vymyslí příště.