Každý, kdo někdy žil v jiné zemi to zná. Po různě dlouhé době se začne cítit doma. My jsme zjistili, že k tomu, aby jsme se cítili někde doma, potřebujeme něco přes dva roky.
První rok se člověk rozkoukává, řeší provozní záležitosti, seznamuje se s novou zemí, novým městem, novými pravidly a zvyklostmi, s novými lidmi.
Druhý rok se všechno uklidňuje, spousta věcí přechází do krve a do života rodiny jako normální, samozřejmé a přirozené. Už se nedivíme každé maličkosti, ale občas se ještě vyskytne něco, co překvapí a trochu vykolejí zajeté rytmy. Ale překvapení je každý měsíc míň a míň. Sousedi nás zdraví, lidé ve vesnici či čtvrti poznali, že řešíme stejné problémy jako oni a že tím, že jsme se přistěhovali z "exotiky" nás nečiní nijak výstředními a zvláštními.
A prvního ledna jsme šli na procházku. Sluníčko svítilo, lidé známí i neznámi nám přáli "frohes neues" a my jsme najednou byli doma. Víme, co máme za sousedy, děti mají kamarády "na celý život" (naštěstí ještě neví, že přátelství na celý život je velice obtížná disciplína), víme, kde bydlí doktor a kam jít v neděli s kamarády na oběd. Prostě jsme zabydlení. Uvidíme, na jak dlouho nám ten klid vydrží. Zatím vždy po třech letech přišel velký obrat. Bude to tak i tentokrát?
