Jdeme do školy: První školní den

Už i v Čechách se to krátí. Poslední prázdninový víkend, a pak začne škola. A protože mám mezi známými spoustu rodin s dětmi ve věku Adama, tuším, že v rodinách prvňáčků narůstá nervozita. Jaké to bude první školní den? Jaká bude paní učitelka? A jací budou spolužáci? To je asi všude stejné a je jedno, v jaké zemi dítě do školy jde.

My jsme šli 10. srpna. A byla to sobota. Což pro mě bylo ze začátku překvapení. Prázdniny tu normálně skončily ve středu 7. 8., ale prvňáčci měli start posunutý až na víkend. Einschulungsfest, jak se tu prvnímu školnímu dni říká je oslava pro celou rodinu a proto se pořádá o víkendu. I my jsme to tak pojali a na oslavu k nám přijeli prarodiče v plném počtu. V pátek večer jsme si hromadně vyžehlili slavnostní oblečení, připili jsme si na zdar akce a natáhli několik budíků, abychom ten slavný den nezaspali. V sobotu jsme museli začít časně, protože přece jen 8 lidí na jednu koupelnu vyžaduje dobrou organizaci :). 

První školní den tu začíná v kostele. Prostě významné události v životě člověka tu jsou s církví ještě stále spojeny. V devět hodin přesně byl kostel naplněný netrpělivými prvňáčky a jejich rozrušenými rodinnými příslušníky. Bohoslužba byla krátká a zaměřená hlavně na děti. Moc se nám líbilo, že pan farář se bavil přímo s prvňáčky, řečí pro ně srozumitelnou a jasnou. I dětem se to líbilo a velice hezky se do celé mše zapojili. Jako dáreček dostal každý začínající školák odrazkového andělíčka. Skoro všichni ho teď hrdě nosí připevněného na aktovce.

Po půlhodinové mši se pokračovalo do školní tělocvičny. Tam bylo velice těsno a poměrně nepříjemně. Bylo totiž už docela teplo a v tělocvičně se nedala otevřít okna. Děti z vyšších ročníků měly připraveny divadelní kus o snu dívky Lízy, která cestovala po různých, převážně nepřátelských zemích – zemi písmen, zemi čísel, zemi tvarů – a nikdo ji nikde nechtěl a nekamarádil se s ním. Bohužel nevím, jak ten dětský horor skončil. Na rozdíl od sedících prvňáčků jsem vzhledem k nedýchatelnému vzduchu musela odejít z tělocvičny před koncem. Omdlít se nakonec podařilo jiné matce, což dalo divadelnímu kusu punc autentičnosti. Vím, že děti cvičily divadlo celý školní rok a moc se snažily, ale bohužel narvaná tělocvična, 25 stupňů ve stínu a délka představení to snažení poněkud zhatily.  Ale školáčci vše přečkali, a pak mohli nastoupit ke svými učitelkám.

Paní učitelky si děti odvedly do tříd, kde byla první opravdová školní hodina. Rodinní příslušníci se zatím občerstvovali na dvoře školy kávou a sladkostmi, které upekly pilné matky dětí z vyšších ročníků. Po ukončení hodiny děti dostaly očekávané kornouty plné sladkostí a potřeb do školy. Pak mělo nastat hromadné fotografování, ale bohužel se nějak všechny děti i rodiče vymkli kontrole. Vzniklé fotografie jsou tedy malinko improvizované. Děti už toho měly dost a, buďme upřímní, rodiče taky.

 Přejeme všem rodičům budoucích prvňáčků pevné nervy nejen o prvním školním dnu. Nabijte baterie od foťáků, nařiďte si budíky a pořádně se nasnídejte. Bude to náročný den.

Jdeme do školy: Přípravy

Poslední týden se v českém tisku množí články o zářijovém nástupu do školy. Kolik stojí vybavení prvňáčka, jak ho připravit na začátek školy a velké změny, jaké dělat dětem svačiny, jaké jsou nejlepší aktovky. Pro nás už jsou články passé, protože jsme právě začali třetí týden školní docházky. Ale samozřejmě příprava na první školní den byla také náročná.

Nejdříve jsme museli nakoupit vše, co jsme dostali na prvním rodičáku. Od obyčejných tužek, přes všechny možné pastelky až po počítadlo. Taky jsme si samozřejmě museli obstarat knížky. Ty bylo možné buď některé zapůjčit od školy, nebo koupit. Počítám s tím, že učebnice bude používat i za dva roky Emma, tak jsem je koupila.  I když místní maminky se mi smály, že jak znají německé poměry, budou mít děti za dva roky úplně jiné knihy než dnes. Jen za všechny písanky, učebnice a pracovní sešity jsme vydali asi 120 euro (při půjčovném by to vyšlo o 50 eur méně). To jen pro představu, jaké jsou náklady tu a jaké máte vy.

Důležitá byla samozřejmě taška. Už měsíce dopředu jsem studovala výsledky testů a opatrně pátrala v obchodech, jaká je v aktovkách nabídka. Všechny mi připadaly veliké a trochu krabicoidní a všeobecně se mi moc klučičí nelíbily. Tak jsme vsadili na český školní batoh. Je menší a lépe sedí na zádech. A má to tu výhodu, že si ho Adam zdaleka pozná, protože takového tyranosaura nikdo ze školy nemá.

A protože jsme v Německu, museli jsme mít Schultüte, tedy kornout. Nejdřív jsem myslela, že ho normálně koupím a nebudu si s tím dělat žádné vrásky. Ale ouha, tady je in kornout vlastnoručně vyrobit. Buď z papíru nebo ušít látkový. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a taky jsem dva vyrobila. Když jde totiž prvňáček, dělají se kornouty i sourozencům, aby jim to nebylo líto. Se šicím strojem sice nejsem sice kdovíjaký kamarád, ale na kornout jsem si troufla. Ušitý má tu výhodu,  že po použití lze obal vycpat a používat dále jako polštářek nebo jako v našem případě spacáček pro plyšáky.

A když už jsme měli doma všechny školní potřeby, aktovku i kornout, mohl přijít slavný den. První školní.

Jdeme do školy: Odchod ze školky

Aby mohlo něco začít, musí něco skončit. A aby se z předškoláka mohl stát školák, musí v Německu absolvovat pár školkových rituálů na rozloučenou. U nás ve školce rozloučení probíhalo třemi důležitými událostmi. Jízdou na traktoru s nocí ve školce, divadlem a závěrečným vyhozením.

 Jízda na traktoru byla prvním signálem, že se blíží konec školního roku a že předškolákům zbývá jen pár závěrečných týdnů. A jak to probíhá? To se půjčí traktor od místního sedláka, připojí se za něj valníky od jiného sedláka, vše se to ozdobí balónky, vystele balíky slámy, vyšplhá se na to padesát dětí a pár učitelek a jízda po vesnici může začít. Pro děti je svezení samozřejmě velikou atrakcí, zvláště pro ty, které samy doma traktor nemají. Jízda netrvá dlouho a ani samozřejmě neprobíhá nějakou závratnou rychlostí, ale přesto děti byly nadšené ještě týden poté. Jízda byla zakončena nocí ve školce. Dříve noc bývala opravdovým přespáním předškoláků. Letos bohužel na přespání asi nebyly kapacity, protože dětí jdoucích do školy bylo něco přes padesát a tělocvična ve školce by jich tolik nepojala. Děti měly alespoň školkový večírek. Hezky s večeří a diskotékou, jak se na správnou party patří.

Vrabčák

Další důležitou událostí bylo divadlo. Předškoláci na něj pilně studovali divadelní hru o svatbě ptáčků, připravovali si kostýmy a malovali kulisy. Nejdříve měli zkoušky jen párkát do měsíce, ale týden před představením se na zkoušky chodilo do kulturáku každý den. Byla jsem překvapená, že Adam nevypadal, že by měl trému a svůj výstup vrabčáka kuchaře si docela vychutnával. Samozřejmě na představení bylo v kulturáku úplně plno, protože kus chtěli vidět nejen rodiče dětí, ale i kamarádi ze školky, případně tetičky, strýčkové a sousedi. Za tak plné divadlo by leckteré divadlo bylo v dnešní době vděčné. 

Paní učitelka Katrin a paní učitelka Angela vyhazují Adama ze školky

A pak, když už přišel opravdu ten nejposlednější den před prázdninami, nastal„Rausschmiss“ – vyhození ze školky. Na ten se zve široké příbuzenstvo, aby vidělo, jak se z malého předškoláka stává velký školák. Vyhození bylo v našem případě vyskočením. Učitelky daly před vchod do školky malou trampolínu, na schody pod ní tu nejtlustší žíněnku z celé školky a vyhazov mohl začít. Každé dítě si zaskákalo při říkance a po odpočítávání „Eins, zwei, drei, vier – raus mit dir“ vyskočilo ze školky jako zajíc. Některé děti vesele, některé s maličkým smutkem. Pro rodiče to obecně bylo poměrně dojímavé, a tak se u nejedné maminky objevily papírové kapesníčky a bylo slyšet nepatrné posmrkávání. Po vyskočení se děti ještě rozloučily s učitelkami, převzaly si desky se svými výtvory a fotografiemi z významných chvil ve školce a mohly vykročit vstříc prázdninám. A po prázdninách následovala ta zajímavější část, ale o té až zas příště.

Adamův otisk na pamětní skruži před školkou.

Mallorca - Klášter Lluc a Sóller

I druhý den, co jsme měli půjčené auto, jsme museli pořádně využít. Rozhodli jsme se pro výlet na severozápad, pohořím Tramuntana. Úzká silnička se točila po úpatích hor a občas nebyla moc široká, obzvlášť když se auto potkalo s autobusem případně s náklaďákem. Na cestě se musí počítat také s cyklisty, kterých je Mallorca plná. Nejsme žádní cyklističtí nadšenci, ale  pochopili jsme, že pro pumpičkáře je ostrov velice oblíbenou destinací. Kdo tedy rád jezdí na kole kilometry v členitém terénu a vysokých teplotách, hurá na Mallorcu.

První zastávku asi po hodině jízdy byl klášter Lluc. Toto důležité poutní místo je nejen oblíbeným turistickým cílem, ale člověk se zde může v klášterních budovách i ubytovat, případně se učit španělsky nebo anglicky. Pro poutníky je nejdůležitější zadní kaple klášterního kostela, kde je ukrytá černá madona. Pro studenty je důležité, že nebudou rozptylování lákáním moře, k tomu je to odtud pěkně daleko. Klášter je výchozím bodem turistických tras po pohoří Tramuntana a dá se odtud jít i na druhý nejvyšší vrchol ostrova, horu Massanella (1348 m.n.m). Kdo do kláštera zavítá ve školním roce, může si od 11 hodin vychutnat sborový zpěv místního chlapeckého sboru. Mimo jiné totiž klášter ukrývá i internátní školu pro chlapce a jejich sbor je světově proslulý.

Členité pohoří Tramuntana nabízí pěším turistům mnoho příležitostí k výletům. Chce to ale nejen dobré boty, ale také pořádnou zásobu vody. Občas se stane, že někde v horách narazíte i na osamocenou usedlost, ale jinak hory nejsou moc osídlené.

Sóller je největším městem v horách. Se svými 8 tisíci obyvateli tvoří důležité centrum severozápadu ostrova. Město leží sevřené v horách, obklopené olivovými a pomerančovníkovými háji. Hlavní atrakcí je kostel s hlavním náměstím plným restaurací, barů a cukráren a tramvaj. Tramvají se dá dojet jak k moři, do městečka Port de Sóller, tak i do hlavního města. Pro naše děti byla největší atrakcí cukrárna, kde nabízeli 40 druhů zmrzlin. A to neuhodnete, jakou z toho výběru ozkoušeli... vanilkovou, čokoládovou a jahodovou. :D

Mallorca - Pollenca a Capdepera

Většinu dovolené jsme prováleli u bazénu a u moře. Ráno jsme se grilovali z jedné strany, odpoledne z druhé a u toho četli horu přivezené literatury. Děti stavěly hrady z písku a ve vodě jim pomalu rostly blány mezi prsty. Ale protože na takové válecí dovolené nejsme úplně zvyklí, museli jsme si půjčit auto na nějaké výlety.
Vůbec nás nenapadlo, že půjčení auta bude problém. Ale v sezóně to docela problém byl. Nakonec jsme byli rádi za půjčení auta alespoň na dva dny. První den jsme vyrazili nejdříve do sousedství, do města Pollenca.(psáno někdy taky Pollensa nebo po katalánsku Pollença).

 

Horké dny nejsou příhodné  pro nějaké veliké výlety, obzváště ne s dětmi. Tak jsme si v tomto malém městečku prošli pouze přehledné centrum a vyšlápli ke kostelíku. Cesta k němu, el Calvari, byla opravdu trošku kalvárií, protože přemluvit Emmu k výšlapu 400 schodů, nebylo jednoduché. Za přislíbení úplatku zmrzlinou, když vyleze nahoru i sleze dolů, to zvládla. S dětmi tam takhle bojovalo víc rodin a nebylo vyjímkou, že maminky táhly v náručí i pětiletá děcka nahoru. Uff, tak to by si náš dorost mohl zkusit. Hezky chodit po svých, žádné výmysly...

 

Po snědení slíbené zmrzliny a pohrání na moc pěkném hřišti pod platany jsme zamířili dál po ostrově. Ještě pár momentek z parku a mohlo se vyrazit dál. U našich dětí jsou totiž toto léto velice populární hrady. V Čechách už jich s babičkami pár navštívily a cestou autem nás pravidelně oblažují zpěvem "Na hladě Okoži". Nějaký hrad jsme museli najít i na Mallorce. Protože ostrovní hrad, to ještě nikdy neviděly.

Což o to, na ostrově pár hradů je. Nebo alespoň strážních věží, ale přistupných a udržovaných prý zas tak moc není. A v průvodci stálo, že Capdepera je nejudržovanější. Cestou na hrad jsme museli projet kilometry a kilometry dlouhými ubytovacími komplexy v Port d´Alcúdia a Can Picafort. Turistická masová grilovačka, přes den na přeplněných plážích, večer v obrovských hotelových komplexech. Toto turistické peklo končí asi po 16 kilometrech, a pak už jsou jen hory, kameny, pastviny a tu a tam sjezd k ukryté zátoce. Dali jsme si pozdní oběd ve starém větrném mlýnu u cesty, kde porce byly tak obrovské, že nám zbylo ještě na večeři a v pozdním odpoledni jsme dorazili konečně k hradu.

 Na místě, kde dnes leží opevněný hrad si jako pozorovatelnu zvolili již Římané. A měli pravdu, výhled ze skalního ostrohu je krásný a věřím, že odtud mohli pozorovat na míle daleko blížící se nepřátele. Od římských dob se vždy na místě usadil ten, kdo právě měl hlavní slovo na ostrově. Pozorovatelna se měnila na strážní věž a postupně se staletími rozšiřovala až do dnešní podoby opevněného hradu. Pokochali jsme se výhledem a vyrazili na cestu zpátky se zastávkou v malé odlehlé zátoce Cala Tarta na koupání. Hustota osídlení se v okolí pohybovala asi 2 lidi na 10 čtverečních kilometrů. Tak to už bylo jiné kafe.