První, na čem jsme se jednohlasně shodli, byl výlet bez dětí. Takže jsme zajistili hlídání, nakoupili letenky, zarezervovali ubytování (vše už v listopadu) a modlili se, aby děti ani babičky nebyly nemocné a my si mohli užít pár dní jako za starých časů. A ono to vyšlo.
Nedávali jsme si nějak vysoké cíle, co se týče návštěvy muzeí, galerií a památek. Užívali jsme si, že nemusíme vyhledávat ani Zoo ani jiné dětské aktivity a tři dny jsme se jen tak potulovali městem a jeho okolím. Procházení jsme v pravidelných intervalech prokládali návštěvami místních hospůdek a kavárniček. Prostě pohoda.
Hezky jsme měli už od příletu. Mohli jsme si tedy Lisabon prohlédnout nejdřív hezky zvýšky. Z letadla není až tak vidět, že se město rozkládá ve zvlněné krajině. To jsme měli poznat až den poté, při pěší prohlídce města. Příště víme, když do Lisabonu, tak v dobrých botách. Popřípadě, kdo chce ušetřit místo kufru při příletu, může si botky koupit na místě. Místní produkce nás velice mile překvapila a při odletu jsme málem kupovali nový kufr, protože nákupy se nám skoro nevešly.
Jak už bylo zmíněno, lisabonské uličky se malebně vinou z kopce a do kopce. Na rovinu narazíte pouze u řeky Tejo. Zvláštností města jsou výtahy spojující jednotlivé ulice s obzvlášť příkrým stoupáním. Některé jsou úplně obyčejné, některé vypadají jak lanovka na Petřín. Nejznámější je Elevador da Santa Justa (černý vpravo nahoře), který byl postaven Eifelovým žákem, Raoulem Mesnier de Ponsard, a uveden do provozu již roku 1902. Tato informace stojí v každém průvodci a dřevem obložené kabiny jsou pro dvacet lidí. Proto se před výtahem vine nekonečná fronta výtahuchtivých turistů. Musíme oznámit, že to jsme si raději vyšlápli schody a o to déle poseděli na následném obědě.
Dále jsou samozřejmě známé historické tramvaje, kterými jezdíl také profesor v Nočním vlaku do Lisabonu. Nedokážu si představit, že by mohl v tramvaji rozjímat nad spletitými osudy lidí, které potkal, protože tramvajky jsou nacpané k prasknutí. Ale naštěstí fungují i nehistorické dopravní prostředky. Třeba metro (vede hned z letiště - Praho, vezmi si příklad), autobusy nebo vlaky.
Praca do Comercio. Portugalština pro nás byla zrádná. Napsané se dá ještě porozumět, takže jsme věděli, že jsme na Obchodním náměstí. Pokud však někdo spustil rychlou portugalštinou, mohli jsme se jít klouzat. Takže komunikace probíhala z naší strany španělsko/anglicky - ze strany domácích portugalsko/španělsko/ anglicky. Jinak pro kombinaci španělština-portugalština existuje i název. Portuňol (PORTUgal/EspaŇOL). Prostě když se potká Španěl s Portugalcem, oba používají své rodné jazyky stejně tak, jako my a Slováci.
