Dánská ochutnávka

Letos jsme se vydali zjistit. proč jezdí Němci tak rádi do Dánska. Velice často jsme se totiž dozvídali, že když k moři, tak přece do Dánska. Tam je to nejlepší. Dlouho nám to vrtalo hlavou. Obě dánská moře - Severní i Baltské přece mají v Německu taky. Tak co na tom vidí?

Třeba duny porostlé travou a šípkovými keři a v nich schované domečky. Pro dánské architekty a vlastníky nemovitostí existuje jedna oblíbená barva a tou je černá. Akceptují ještě šedou a bílou. S barevnými akcenty se zachází jen opatrně.

Nekonečné rozlehlé písečné pláže. Na některé se dá dojet až autem, což mnozí z Němců považují za největší výhodu dovolené v Dánsku. My, vybaveni plážovým stanem a piknikovou dekou a překvapeni slunečným, i když velmi větrným počasím jsme trávili na pláži každý den alespoň pár hodin. Děti pilně budovaly písečné hrady a celé nové země. Že přitom byly oblečeny do větrovek a čepic jim vůbec nevadilo.

A opět nekonečné pláže. Člověk se tu může po pláži vydat na několikakilometrovou tůru. A během procházky se dá kochat pohledem na duny, sbírat mušle a kaminky, běhat, zpívat (přes neustálý vítr vás stejně nikdo neuslyší).

Duny, pláže, moře, mraky, sluníčko, vítr, vítr a vítr. Dovolená v Dánsku byla nakonec jeden velký relax.

Nestíhám

Nestíhám, nestačím... popěvek z Včelích medvídků si pobrukuji celkem pravidelně. Od května jsem začala opět pracovat, sice na částečný úvazek, ale přece jen po sedmi letech je to pořádná změna. Proto, i když by se mohlo zdát, že blog zanedbávám nebo už nemám co sdělit, není to pravda. Prostě nestačím. A kolikrát si řeknu, že to či ono by bylo pěkné téma na blog, ale pak se to pod tíhou každodenních drobností někam ztratí. Anebo se už konečně k počítači dostanu, uvařím si k tomu hrnek čaje a zjistím, že zas nespolupracuje technika. Ale nejčastěji se mi stane,  že uléhám k zaslouženému spánku, tedy spíš upadám, a při tom volném pádu do říše snů mi jen probleskne, že jsem to dneska zase nestihla.

Jediné, k čemu se dostanu, je letmé zaznamenání nápadu do diáře a pevné odhodlání, že už mi konečně někdy zbyde půlhodina času mezi prací, úklidem, psaním domácích úkolů, dohledem nad cvičením na kytaru, stříháním přerostlých křovin na zahradě, vařením a každodenním taxikařením a já se konečně dostanu k napsání něčeho, co by se alespoň z dálky podobalo vylíčení života na cestách. Třeba něco o naší dovolené v Dánsku. Nebo o výletech po okolí. Nebo něčeho úplně jiného. Tak příště, protože dneska jsem to zase nestihla...