Vánoce po mexicku

Mexické Vánoce jsou směsí vánočních zvyků španělských a amerických. Bohužel z těch španělských jsme toho moc neviděli, protože americký Santa, americké koledy a americké kýče jsou nějak větší, hlučnější, prostě silnější.

K těm původním tradicím patří „La Posada“, což je vlastně náboženské procesí, které zobrazuje Marii a Josefa, jak hledají přístřeší před narozením Ježíška. Koná se každou noc po devět nocí před Štědrým dnem.

Mexické děti to mají dobré, dostávají dárky jak od Ježíška (či Santa Clause), tak i do Tří králů. Na Štědrý den se dělá pro děti oslava, kdy se ke stropu pověsí „piňata“.
Piňata je sedmicípá papírová hvězda, ve které jsou ukryté sladkosti a drobné hračky. Jedno z dětí si zaváže oči a poslepu se snaží piňatu rozbít (pravděpodobně v tu dobu musí být uklizeny z okolí všechny sbírky čínského porcelánu a českého skla). Když se mu to podaří, děti se seběhnou a snaží se ukořistit co nejvíc věcí pro sebe. Hodné děti dostanou dárky taky na Tři krále.

Každá oblast v Mexiku slaví Vánoce trochu jinak. Jak jsem se dozvěděla, někde nosí dárky Ježíšek, někde Santa, někde až ti Tři králové. Každý region má svoje oslavy, fiesty a vánoční jídla. Jedno je společné, slaví se hodně, hlučně a pohromadě.
Takže Feliz Navidad, ať už vám dárky přinese kdokoliv, hezky si to pod stromečkem užijte.

Jiný kraj, jiný čas

Titulkem opravdu nechci naznačit, že se nacházíme v jiném časovém pásmu, takže zatímco vy tohle čtete v Evropě v šest večer, my právě obědváme. Ne, spíš si dneska vysvětlíme, jak místní domorodci vnímají běh času.

Všeobecně mají Mexičané trochu jinak rozvržený den. Je to podnebím i vlivem španělských kolonizátorů. Vstává se trochu později, pracuje se od devíti, obchody mají otevřeno klidně od jedenácti dopoledne, obědvá se mezi druhou a třetí a večeří v devět. Samozřejmě spát se chodí taky trochu později, takže dítě skotačící v 10 večer na ulici není výjimkou. S tím problém nemáme, pozdější vstávání jen vítáme a ostatní denní záležitosti vyřizujeme v rytmu, na který jsme zvyklí z domova. Problémem ale je, když se setkáváme s Mexičany, to máme občas pocit, že náš a jejich čas jsou dvě různoběžky, které se setkají možná někdy někde v nekonečnu. Zde je pár ilustračních příkladů.

Příklad první: instalatér
V domě bylo a stále je mnoho věcí, které potřebují opravit, dotáhnout, zregulovat nebo vyměnit. Proto má náš dům „osobního“ instalatéra. Problém je s domluvou termínů. Jeden týden jsme se domluvili, že přijde v pondělí brzo ráno (rozuměj okolo deváté). Neobjevil se však v pondělí ráno ani dopoledne, ba ani brzo odpoledne. Přišel přesně ve čtyři odpoledne. Ale přišel. Příště měl přijít ve středu dopoledne, nepřišel ale vůbec. Po každodenním urgování a telefonování dorazil za týden. A to bylo naposledy, co jsme ho viděli. Pak vyměnil telefon a ztratil se. I s penězi na náhradní součástky do trouby. Ale to už je jiná historie

Příklad druhý:návštěva
V neděli měl dorazit na návštěvu jeden známý s rodinou. Na odpolední kávu – což tady znamená něco okolo čtvrté. V půl páté volal, že dorazí v půl šesté. Dočkali jsme se jich ve čtvrt na sedm. K večeři jsme měli štrúdl a kafe.

Příklad třetí: večírek
Vánoční večírek měl začínat původně v půl sedmé večer (standardní evropský začátek), den předem se začátek posunul na půl devátou (standardní mexický začátek). Když jsme ale přišli do restaurace po půl deváté (chodit přesně je děsně nemexické), bylo plno. Jenže bylo plno předchozího, cizího, večírku. Než se všichni předchozí hosté vypakovali a napakovali se hosté noví, bylo půl desáté. První chod vánoční večeře se podával přesně ve čtvrt na jedenáct.

Zpoždění se toleruje prý také v práci a při obchodních schůzkách. Ptala jsem se německých známých, jak to funguje, když se má sejít Mexičan a Němec. Němci se jen usmáli a řekli, že je lepší chodit pozdě, než čekat.

Takže jsme si z toho vzali příklad, všude chodíme později, než jsme zvyklí a já osobně tu nenosím hodinky. Jsou k ničemu, protože neukazují mexický čas. Obávám se, že mexická rozvolněnost nám po čase přijde normální. Nedivte se proto, až nás pozvete na nedělní oběd, že přijdeme až na pondělní večeři.

Výhled na sopky

Abyste si odpočinuli od dlouhého čtení, dáme si dneska jen pár fotek. Tenhle výhled máme z okna ložnice. Každý den je jiný, a proto si ho stále fotíme :-).


To je on. Výhled na město a dvě sopky. Puebla leží ve výšce 2162 metrů. Sopky Popocatepetl a Iztaccíhuatl ji hlídají z výšky přes 5000 metrů. Poznámka pro sportovce: na obě sopky lze vylézt a to bez alpinistického vybavení. Je to ale přece jen výš, než jsme v Evropě zvyklí, a proto je dobré s výstup nepřepálit.


Popocatepetl (5452 m. n. m.) znamená v místním indiánském jazyce Náhuatl "Kouřící hora". Kráter sopky má 400 x 800 metrů a těžila se z něj síra.


Iztaccíhuatl (5286 m. n. m.) znamená "Bílá paní". Jako žena se taky chová a přestala proto kouřit :-). Podle legendy je Izta princezna, která zkameněla z marné lásky k rytíři Popo. A tak tam oba leží, 15 km od sebe a nikdy se nemohou setkat.

Poslední velká erupce, největší za posledních 500 let, byla v prosinci roku 2000. Od té doby je Popo stále aktivní a nad horou je často k vidění obláček či oblak, jak si sopka "odfukuje". Takhle například vypadala v sobotu 1. prosince.

A nakonec jedna podvečerní. Takhle se Popo chystá ke spánku. Tak dobrou noc a zase příště :-)

Nový dům, nový hrad

Jak jsem slíbila minule a předminule, dneska si povíme něco o našem novém domově. Začneme lokalizací – bydlíme ve městě Puebla, hlavním to městě státu Puebla, ve frakciu El Mirador de la Calera, což přeloženo znamená „Výhled z vápenky“. Frakcio je něco jako rezidenční čtvrť, má vlastní brány a vlastní vrátné, kteří nám mávají, když bránou projíždíme. Jen smůla, že takhle vesele mávají skoro všem, takže se bezpečnostní opatření jaksi míjejí účinkem.
Náš dům se nachází téměř na konci čtvrti, úplně na kopci, takže když se převalíme v posteli na pravý bok, vidíme z okna celé město pod námi a za ním sopky. Ten výhled je asi to nejdůležitější, co rozhodovalo při výběru domu.
Dům samotný je OBROVSKÝ. Alespoň na české poměry. Na místní je to něco ve stylu větší chalupy. Sousední domy jsou některé dvakrát tak velké, dvakrát tak honosné a mají dvakrát tolik služebnictva. My máme pronajatou chaloupku s pouhými třemi ložnicemi, dvěma jídelnami, dvěma obývacími pokoji a jednou kuchyní a jednou vstupní halou. K tomu patří ještě pokoj pro služebnou a pokoj pro zahradníka. Všechny ložnice a pokoje mají své šatny a svá sociální zařízení, která postupně živí našeho spřáteleného instalatéra. K domu patří ještě velká zahrada s jezírkem a zlatými rybkami. Obávám se, že zlaté rybky budeme muset při stěhování do Evropy majiteli domu nahradit, protože za náš pobyt utěšeně umírají. Prý zimou.
Na pravidelný úklid našeho domu bych si musela brát dovolenou, takže třikrát týdně chodí hospodyně. Jednou týdně pak chodí zahradník, který vystřihává naše zahradní fíkusy do tvaru zajíčků, likviduje mrtvou rybí populaci, stříhá trávník a zalévá botanickou zahradu vevnitř domu i venku. Hospodyně i zahradník jsou Mexičani a mluví pouze španělsky. A jak se takový personál řídí, když španělsky nemluvím? Tak to třeba příště.

Dušičky

Původně jsem myslela, že budu psát o našem domě a jeho chodu. Je to zajímavá taškařice, mít pronajatý dům v Mexiku. Obzvlášť, když všichni, kdo se starají o jeho chod, mluví španělsky, ale vy ne. Ale tento týden byly Svátek všech svatých a Dušičky, takže o domě příště, dneska se podíváme, jak se slaví Día de muertos. Taky pěkná taškařice.
Už po našem příjezdu, tedy měsíc před svátky, byly ve všech obchodech k vidění různé rekvizity ke slavení Halloweenu a Dušiček. To znamená, že všude byly k vidění různé podoby kostlivců, dýní, strašidel, krys, lebek a jiných záhrobních záležitostí. Dušičky jsou prostě velkým svátkem a toho obchodníci musí náležitě využít.
Halloween byl ve středu, ale už několik dnů předem se na domech a zahradách začaly objevovat strašidla, strašidýlka a dýně. Náš soused měl například za okny krysy (umělé) a před vchodem bílé nafukovací strašidlo a svítící hrob i s mrtvolou (umělou). O samotném Halloweenu bylo ošklivo, pršelo a byla bouřka, takže jsme na vlastní oči nemohli ohodnotit kreativitu masek místních dětí.
Čtvrtek a pátek byly svátky Všech svatých a Dušičky. V Mexiku to znamená 2 dny volna, kdy se Mexičané věnují slavení a my, cizinci, odpočinku. Na Všechny svaté byl klid a pohoda, ale na Dušičky to vypuklo.
Día de meurtos je opravdu velkým svátkem, celé rodiny se vypraví na hroby svých předků a tam slaví, jedí, tančí a zpívají. S našimi pochmurnými Dušičkami to nemá nic společného, je to fiesta, ne tiché vzpomínání na zesnulé. Hřbitovy jsou v tento den obsypány auty, stánky s květinami, jídlem, větrníky a cukrovou vatou. Davy proudí na hroby s koši plnými jídla a pití a ze hřbitovů se ozývá zpěv a hudba.
Na hroby se mimo žlutých květin (což jsou zde smuteční) a barevných větrníků dává ještě ovoce, cukrové lebky a „pan de muerto“. Pan de muerto je bochník z kynutého těsta, něco jako náš mazanec nebo vánočka, akorát s tím rozdílem, že navrchu místo rozinek a mandlí je ozdoben „kostmi“ z těsta a posypaný je sezamem nebo cukrem. K dostání je v různých velikostech, ale kosti, sezam nebo cukr jsou na všech stejné.
Kdo by si ho chtěl zkusit upéct a umí anglicky, ať se podívá na recept.
Ale tento den se neslaví jen na hřbitovech. Před domy, kde tento rok někdo zemřel, jsou žluté květiny, nejvíce měsíčky a afrikány, vysypány do tvaru kříže a z květin vede cestička do domu. To proto, aby duše zemřelého našla bez problémů zpět cestu domů.
V obchodech jsou postaveny také oltáře s květinami a jídlem. Jsou věnovány blízkým zaměstnanců, ale i třeba několik desetiletí zemřelému herci, kterého prostě měli rádi.
Prostě tento den se svět živých se vesele spojí světem mrtvých. Závidím mexickým dušičkám, musí být o dost šťastnější než ty naše, uplakané, smutné a zahalené mlhou.

Jak jsme přiletěli

Hola!

Zdravíme všechny v zaoceánské Evropě. Jistě už očekáváte naše první dojmy a nějaké ty fotky. To víte, teď už to nejde tak rychle. Publikační činnost zahajuji pouze v okamžicích, kdy náš mrňous usne. Buďte tedy trpěliví…

Mexiko se nám zatím představilo jako poměrně příjemná země. První dojem byl sice trochu rozpačitý, ale každým dnem se to zlepšuje.

Let z Evropy do Mexiko City byl dlouhý a první, co jsme po 10 hodinách letu na západ spatřili z mexického území, bylo jeho východní pobřeží. Za pár desítek minut a několik stovek leteckých kilometrů jsme spatřili hlavní město Mexika, Mexiko City aneb jak říkají místní Mexico D. F.. Je obrovské. Už z letadla člověku dojde, že je to jedno z největších velkoměst světa. Jak vidíte na fotce město se rozprostírá opravdu kam až oko dohlédne. Prý když se nad ním přelétá letadlem tisícikilometrovou rychlostí, pak přelet trvá 5 minut. Nevím, naše letadlo už zpomalovalo J.

Město je navrženo, jako spousta měst tady, podle pravítka. Z letadla je tedy vidět spousta kostiček, které jsou uskupeny do čtverců a obdélníků, občas se obdélníky plazí po pahorcích a občas jsou proloženy zelenými plochami.

Ze shora to město vypadá celkem fajn, ale jezdit v něm je asi o nervy. Na letišti nás vyzvedla služební dodávka, která nás měla dovézt až do nového domova v Puebla. Mexiko City a Puebla jsou od sebe vzdáleny 120 km. Cesta měla odsýpat, ale opak byl pravdou. Od letiště až na kraj Mexiko City jsme se sunuli krokem pěknou zácpou. Bylo 8 hodin večer a to tady vládne špička. Ta naše byla pořádně špičatá. Dostat se z města nám trvalo 1,5 hodiny. Po tomto zážitku jsme se zařekli, že do hlavního města nás autem nikdo nedostane.

Zatímco jsme se plížili po neskutečně plných ulicích, mohli jsme si prohlédnout okolní periférie. Nic moc. Sice tam lidé nežijí přímo na ulici a na okýnko neklepají žebračky s podvyživenými dětmi jako v Indii, ale že bychom dobrovolně z auta vystupovali a šli se rozhlédnout po okolí, to taky ne.

Když jsme opustili ruch a zácpu velkoměsta, jeli jsme po poměrně slušné dálnici. Sice se různě klikatí, stoupá a klesá, jak překonává 2500 metrů vysoký hřeben, ale jede se po ní pohodlně. Akorát člověk musí často polykat, jak cestou zaléhají uši.

Po další hodině a půl jsme byli na místě. V našem novém domě. Ale o něm zase příště…

Opět stěhování, opět blogování

Milí příznivci našeho předchozího asijského života,
jak jste jistě zjistili, zprávy z Indie ustaly. Ne, že by se v Indii nic nedělo, akorát my už nejsme u zdroje. Může za to tak trochu nový člen našeho týmu - syn Adam. Kvůli němu jsme prodlévali delší čas v Evropě, ale dnes se vše mění! Za chvíli odjíždíme, teda odlétáme, na druhý konec světa. Místo na východ budou naše cesty chvíli směřovat na západ. "Všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, já taky jdu." Tak teď můžete sledovat, jak nám ta cesta utíká :-)