Velikonoční

Veselé bílé velikonoční svátky!

Klášter Wienhausen a muzeum v Celle

Je to jasný. Letos jaro nedorazí. Obavám se, že sněhové závěje roztají rovnou nevídanými dvacetistupňovými červnovými “vedry”, které tu u nás, v severním Německu, běžně v létě panují. Meteorologové i čápi slibovali, a nic. Sněží a mrzne a lepší to nemá být ani v následujících týdnech. Už se těšíme na sbírání velikonočních vajíček na zasněžené zahradě. Hlavně nesmí být vejce bílá, pak by hrozilo, že je najdou až naše spřátelené kuny.

Přesto jsme už byli na výletě. S pohledem na kalendář jsme se vydali s prvními slunečnými paprsky do kláštera Wienhausen.(http://www.kloster-wienhausen.de) Je to asi dvacetpět minut jízdy směrem na Celle. V klášterní zahradě jsme poprvé byli na vánočních trzích. Teď jsme si návštěvu zopakovali. Sníh už neležel, kvetly sněženky a dokonce ve vzduchu bylo cítit jaro. Tedy nám se to tak zdálo. Opak byl pravdou. Za dva dny začalo opět sněžit a já vytáhla péřovou bundu.

Další neděli jsme měli domluvený brunch s kamarády. A po projedeném dopoledni jsme usoudili, že by bylo dobré se taky hýbat. Rozhýbali jsme se tedy k autům a odjeli do Celle. Celou dobu sněžilo a mrzlo. V Celle se zrovna běžel marathon. Běžci se snažili nespálit si plíce studeným vzduchem a dosáhnout co nejlepšího času, brodíce se sněhem v běžeckých botách. Procházku zámeckým parkem jsme zamítli a vydali se do muzea.(www.bomann-museum.de)

Naše děti z nějakého důvodu muzea milují. Nevadí jim vycpané volavky, zaprášení pavouci napíchaní na deskách, ani umělohmotné znázornění mořského dna s umělými živočichy. A už vůbec jim nevadí, když se vystavuje Lego jako tomu bylo v Celle. Pro dospělé bylo museum v Celle celkem nezajímavé, pro děti senzační. Nejdřív obhlédli, co se kdy v Legu prodávalo a pak si chvíli sami stavěli. Normální expozici národopisné sbírky a pár velkoformátových obrazů proběhly celkem bez zájmu.

Ovšem v podkroví jsme strávili skoro dvě hodiny. Výstava o experimentech se světlem a barvami je nadchla. Barevná hudba, různobarevné stany, “výroba” duhy a stínohra je zabavila na dlouhou dobu. My, rodiče, jsme se zatím vyčerpaně svalili na plážová lehátka a v pohodě jsme dorelaxovali až do zavírací doby muzea.

Pro čápa

Pořád čekáme na jaro. Po nejtmavší zimě za několik desetiletí už by mohlo konečně dorazit. Byly tu i první známky. Největší naději jsem vkládala do čápa. Leiferde leží na kraji chráněné krajinné oblasti a hnízdí tu spousty ptáků. A tak, když na starý tovární komín dorazil čáp, říkala jsem si, že přece není tak blbej, aby zemřel hlady a zimou někde uprostřed Německa a ví, co dělá, když už dorazil. A že už bude konečně tepleji, slunečněji a vůbec jaro. I žáby už začaly migrovat do svých letních příbytků. Taky zahrádkáři vytáhli holínky, oprášili motyčky a hrábě, promazali sekačky a začali pilně pracovat na svých latifundiích. Občas i nějaká sněženka vyrašila a ptáci zpívali po ránu jak zběsilí.  Ale to ne. Včera opět začalo sněžit. Je pár stupňů pod nulou a jediné pozitivum je, že alespoň svítí sluníčko. Takže jsem vytáhla už uklizené hrablo a dnešní ráno jsem si zopakovala rozcvičku při uklízení sněhu. Doufám, že letos už naposled. Skoro to vypadá, že i čápovi selhaly základní instinkty nebo že začal číst předpovědi meteorologů. Tak prosím, jaro doraz konečně nebo ten ubohý pták na komíně za městem dočista zmrzne.

 Už, už to vypadalo nadějně. Minulý týden kvetly sněženky a bylo plus 10 stupňů. Děti vytáhly kola  a drandily po venku.

 No a včera se vrátila opět zima. Nasněžilo a mrzlo. Děti otráveně vytáhly sáně a šly si (snad už letos naposled) zasáňkovat.

Nábytek

Tak tady to máte, zvědavci. První byl mozaikový stolek, a pak následovaly poklady z půdy. Vše je v užívání. Bohužel nemám místo na kutění, takže moje rekonstrukce se odehrávají na zahradě a terase. Vše na koleně, metodou pokus - omyl. Právě mám rozdělaný stolek na kytky. Nepovedl se podle představ, a tak už půl roku čeká na předělání v garáži. I tak někdy dopadají pokusy o rekonstrukci.

Veletrh pro tvořilky

Ženy v domácnosti jsou zvláštní druh. Celý den pracují na plné obrátky a večer není nic vidět. Ráno mohou začít nanovo. Každý potřebuje vidět plody své lopotné práce a to v domácnosti nehrozí. Proto se spousta z nich, aby se nezbláznila, věnuje koníčkům. Některé zůstávají v rámci zušlechťování domova a jejich velkou vizitkou jsou vycíděná okna v únoru, zelená kvetoucí zahrada bez plevele v srpnu a koupelna ve vysokém lesku po celý rok. Další se věnují samy sobě a výsledkem jejich práce jsou zdravé vlasy, dokonalý make-up, postava jak ze žurnálu, oblečení podle posledních trendů a prázdná kreditní karta. A některé zase tvoří – šijí, pletou, háčkují, vyšívají, vytvářejí dekorace z papíru i látek, malují a kreslí.  Když se takových žen sejde několik stovek na jednom místě, říká se tomu veletrh s potřebami pro kreativní činnost. Na takovém jsem byla dneska v Braunschweigu.

Při příchodu mne zarazila koncentrace žen. Mladé, staré, tlusté, tenké, všechny možné, všechno „tvořilky“. Na některých je jejich tvořilkovství poznat již z dálky, protože se hrdě odívají do svých výtvorů. Natrefila jsem na dvě velmi zralé dámy, zahalené do vlastnoručně utkaných rybářských sítí s filcovanými květy ve vlasech a s šitými taškami přes rameno. Jedna celá v tyrkysovém, druhá celá v oranžovém, vytvářely dokonalý tým. Je jasné, že jejich zájmy jsou háčkování, filcování a patchwork.

I muži byli k zahlédnutí, ale ve velké menšině. Převážně tu byli jako prodejci, anebo zpruzeně doprovázeli své tvořivé manželky. Jeden muž mne ale zaujal. Asi padesátník s vizáží vysokoškolského profesora se zlatými brýlemi seděl ve svém stánku a vyšíval. Poprvé jsem viděla chlapa vyšívat křížkovým stehem. Mohu se jen dohadovat, zda to dělal jen ve svém volném čase nebo to byl vyšívač na plný úvazek, ale bylo vidět, že ho to baví.

Ze zboží byly v převaze látky. Do dnešního dne jsem netušila, že existuje cech patchworkařů (nebo jak se vlastně říká těm, co šijí technikou patchwork) nebo že jsou obchody prodávající pouze látky s dětskými motivy. Ty mě nadchly. V životě jsem toho sice moc neušila, ale tady jsem nakoupila alespoň na šálu a na sukýnku, protože těm vzorům se prostě nedalo odolat. A jestli vás zajímá, jaké vzory budou módní, tak vedou motýli a sovičky. Na látkách, jako razítka, jako vyřezávátka, jako vzorek na papíru, na špercích. Hlavně motýli poletovali všude.

A jestli se ptáte, co jsem tam dělala, přiznávám se, jsem taky tvořilka. Právě mě kamarádka učí dělat papírová přání ve 3D, občas háčkuju, rekonstruuju starý nábytek a baví mě dekorování interiérů. Prostě jen tak, pro ten pocit, že něco vydrží  v původním stavu déle, než zametená podlaha v kuchyni.