Už je to zase tady. Už zase se budeme stěhovat. Na naše poměry jen za roh, do vedlejšího města. Ale stejně, v létě nás čeká stěhování. Takže letošní příspěvky budou asi více v duchu stěhovacím, než v duchu cestovatelském. A protože za posledních 8 let se jedná už v pořadí o sedmé stěhování a pátý příbytek, máme dostatečné množství zkušeností se zabydlováním a prozkoumáváním nových nemovitostí. Od zrekonstruovaného bytu přes novostavbu po domy, které před námi obýval někdo jiný. Ne, že v novostavbách by na člověka nevykouklo nějaké to překvapení, ale v nemovitostech, kde před vámi už někdo bydlel, je objevovací a překvapovací potenciál mnohem větší. Soukromě jsem si takové objevování nazvala archeologií všedního dne. Člověk před a těsně po nastěhování objevuje skrytá tajemství domu či bytu, jejich výhody i chyby na kráse a může si domyslet, jak asi bydleli lidé před ním, co měli rádi a co neradi, jak byli zruční či pečliví.
Vezměme si třeba barvy stěn. V Indii jsme měli v domě šmolkově modrou ložnici. Přespávali jsme v ní dva měsíce, a pak jsme se postele raději přestěhovali do sousední, béžové místnosti. Prostě jsme zjistili, že v modré ložnice nám není dobře. I když v tropech má působit uklidňujícím a ochlazujícím dojmem, u nás od té doby může modrá pouze do koupelny. Bohužel jsme tam neměli možnost nic měnit a museli jsme vzít za vděk tím, co vymysleli předchozí majitelé.
To v Mexiku byl náš obrovitánský dům vymalovaný celý béžově, jen v bývalých dětských pokojích byla vždy jedna stěna barevná. Předchozí majitel byl zubař a jeho postavení vyžadovalo udržovat barevnost v decentních tónech. Tam jsme už barvy měnili a od té doby vím, že přemalovávat červenou na limetkovou zelenou chvíli trvá. A taky vím, že malovat stěny, které mají téměř 4 metry na výšku strukturovaný štuk není žádný med.
A tady v Německu jsme věděli od začátku, že náš pronajatý domek má polské ladění. Majitelka si totiž asi z vlasteneckých pohnutek nechala udělat obývací prostor v pruzích vyvedených bílo-červeně. Ale zajímavě to vypadalo i v ložnici a kuchyni. Obě místnosti byly malované již několikrát a stopy předchozích maleb jako špatně umyté lišty nebo nedokonale překryté barvy mi prozradili mnohé. Třeba, že ložnice byla nejdřív mátově modrozelená (ta barva už je dnes zas in) a ten, kdo to maloval stříkal tak, že stopy z dřevěného obložení stropu nejdou dolů dodnes. Ten, kdo dělal další, béžový nátěr byl trochu pečlivější. A pak jsem přišla já s bílo-fialovou. Kdo se nastěhuje po nás časem zjistí, že jsem neměla sílu odtáhnout třímetrovou skříň ode zdi, takže jsem ji musela nechat béžovou.
Pravé peklo bylo ale v kuchyni. Předpokládám, že někdy na začátku devadesátých let chtěl být majitel in, a tak v kuchyni vymaloval žluté a modré trojúhelníky a jako podklad zvolil něco ve vzoru mramoru. Další majitel měl asi ze vzoru husí kůži, a tak použil svou oblíbenou béžovou, co mu zbyla z ložnice a přetřel jí stěny v kuchyni. A já jsem to vše přetřela bíle, protože mi přišlo, že světle hnědé stěny jsou moc tmavé. Naši následníci už pravděpodobně budou muset stěny škrábat a možná, že objeví další, mnou neobjevené vrstvy.
V novém domě jsme teprve začali objevovat. Předchozí majitelka žila nějaký čas v Brazílii a její barvy si přenesla domů. Takže na zdech je červená, zelená, žlutá a modrá. Hezky každá místnost jiná. Dám vědět, jak se mi daří je přetírat.
