Indické záchodky jsou asi náš největší zážitek. V Indii jsme nikdy nevěděli, co nás za dveřmi s panáčkem čeká (někdy nebyly ani ty dveře). Díra v zemi a vedle kyblíček s vodou nebo super luxusní toaleta v mramoru a zlatě? Zažili jsme obé, ale jeden z nej zážitků nám poskytoval motorest.
Z Aurangabádu do Pune jsme jezdili na služební cesty i soukromé výlety a nákupy. Cesta trvala pět a půl hodiny při vzdálenosti 222 kilometrů a to se prostě bez zastavení vydržet nedá. Naší spásou byl motorest Smile Stone někde na půli cesty v horách. Záchodky byly návštěvu od návštěvy zanedbanější a špinavější. Klasicky turecké, s kyblíčkem, co bylo zděné, bylo plesnivé, ale dřevěné dveře jakž takž plnily svou funkci. Co bylo skoro pokaždé, bylo neuvěřitelně voňavé mýdlo pověšené na umyvadle. Skoro jako by sem ani nepatřilo. Bohužel se mu nepodařilo přehlušit odér, který se ze záchodků linul několik metrů daleko. Ale nedalo se nic dělat, v okruhu několika kilometrů to bylo jediné sociální zařízení. Záchod totiž nepatří k úplně běžnému vybavení indické domácnosti. Polovina obyvatel Indického subkontinentu nemá přístup k WC. A to při počtu 1,2 miliardy představuje dost velký problém. (viz například: http://www.firstpost.com/india/toilets-in-india-the-statistics-stink-744025.html).
Většina lidí tak vykonává potřebu ve volné přírodě. Tolik čurajících a kakajících lidí jsme nikde jinde neviděli. Na cestě do práce jsme měli jeden lesík, kterému jsme časem začli přezdívat "kadící". Každé ráno bylo pod řídkými stromy vidět skupinku mužů s plastovými nádobkami jak dřepí v kruhu se staženými kalhotami a diskutují. No, už ve starém Římě byla toaleta místem veřejného setkávání.
V Mexiku jsme na rozdíl od Indie byli překvapeni spíš příjemně. Nevzpomínám si na žádný významný zážitek spojený s nejmenší místnůstkou. V Mexiku je normální házet použitý papír do koše, ale to najdeme i v Evropě v místech, kde jsou úzké trubky. Mexický záchod je taky standardně splachovací, jen někdy byla mísa umístěná na ne právě vhodné místo v koupelně. Třeba v jednom hotýlku byla umístěná tak těsně ke sprchovému koutu, že se dalo sprchovat zároveň při vykonávání potřeby.
Německé toalety nejsou ničím zajímavé. To spíš my jsme si na našich cestách po dálnicích udělali rozdělení na záchody teplé a záchody studené. Ty teplé se nachází na odpočívadlech s restauracemi a pumpami. Platí se za ně, ale jsou nadstandardně čisté, většinou s automaticky čistícím se prkénkem, které milují děti a nenechají si ujít příležitost prkénko umýt několikrát za sebou.
Studené záchody jsou na parkovištích. Malé zděné budky s nerezovými mísami a umyvadly takový komfort neposkytují. Potřeba se tu v rychlosti vykonat dá, ale většinou to tam není ani čisté ani voňavé. Ta rychlost je důležitá obzvláště v zimě, kdy hrozí ofouknutí intimních partií. To vše ovšem zdarma.
Se zkušenostmi z německých dálnic jsme se proto zdráhali zastavit u jednoduchého dálničního odpočívadla v Polsku. Ale potřeba dětí byla naléhavá, a tak jsme je instruovali, že šup šup a rychle. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme našli budky vytápěné, čisté, voňavé a zdarma. Naši kamarádi teď přišli se stejným poznatkem. Takže polská odpočívadla (trasa Drážďany - Krakov) můžeme doporučit. A to i v zimě.
A co vy? Jaké kuriózní či zajímavé záchodky jste na svých cestách potkali?
