Düsseldorf

Zapomenuté výlety mají pokračování. Dnes se jede do Porúří.  Kdo by to byl řekl, že i ocelové srdce Německa může být zajímavé. Samotná cesta do Porúří je výzva. Kterou ze spleti dálnic se vydat do nejsilněji obydleného území Německa? Ani navigace nebyly jednotné a každý program vybral jinou cestu. Vyřešila to dopravní situace, když bylo pár úseků zavřených kvůli dlouhodobým opravám a jiná část kvůli dopravní nehodě. Nakonec jsme cestu do hotelu v Düsseldorfu našli. 

Düsseldorf, hlavní město Severního Porýní – Vestfálska, je jedno z nejdůležitějších obchodních center v zemi. Původně to sice byla jen malá rybářská vesnice na říčce Düssel, ale dnes tu žije přes půl miliónu lidí. Malé je staré město. Netvoří ho více než pár ulic okolo kostela.  Tam původně stávala rybářská vesnice Druhým „centrem“ města je luxusní nákupní ulice Könnigsallee, místními nazývaná Kö, na které jsou mimo neděli, davy. Není důležité jen nakupovat, ale i se posadit v některé z restaurací či kaváren. Pro tuto ulici platí: „Je důležité vidět a být viděn.“

 

Ze starého města je příjemná procházka po nábřeží Rýna. Alej platanů nabízí v teplých dnech příjemný stín, člověk se může posadit do některé z mnoha hospůdek nebo si jen vybalit svoje pivko a sednout si s ním na schody a pozorovat obrovské nákladní lodě plující po Rýnu. A když lelkování unaví, stačí sáhnout do knihovny, která je umístěna ve skleněné vitríně na promenádě. Kdo má již přečteno, knihu sem vloží, kdo najde nějaké zajímavé čtivo, knihu si odtud vezme.

Pokud chce turista shlédnout celé město najednou má možnost vyjet výtahem na Rýnskou věž. Z 234 metrů vysoké vyhlídky se dá vidět celé město i jeho okolí. Komu se nechce procházet po vyhlídkové terase, může si o patro výše pohodlně sednout do restaurace, která se za hodinu otočí kolem své osy a město shlédnout vsedě.

Od věže už je to jen kousek do moderní čtvrti MediaHafen. Původní starý přístav se za posledních 20 let změnil v supermoderní čtvrť. Jsou tu nejen designové obchody, moderní hotely a trendy restaurace, ale i televizní studia, vydavatelství a mediální agentury.

Divadélko

Včera jsme po delší době absolvovali kulturní zážitek. Byli jsme s dětmi na loutkovém divadle a byla to opravdu „vysoká“ kultura.

Od odpoledního divadla jsme opravdu nečekali žádné večerní róby a ticho jak v kostele, ale skutečnost nás poněkud zaskočila.  První, co nás v divadle přivítalo, nebyla paní pokladní, ale vůně popcornu. Jeho malá výrobna byla umístěna na prominentním místě hned vedle pódia. A tak děti, jak přicházely do divadélka, přemlouvaly čile rodiče k nákupu. Samozřejmě i naše děti měly najednou strašný hlad na popcorn a strašnou žízeň na džus, případně chuť na lízátko. Snažili jsme se jim vysvětlit, že do divadla, i když dětského, popcorn podle našeho mínění prostě nepatří a ony žádný nedostanou. Se začátkem představení se prodavačka popcornu změnila v herečku a my mysleli, že nebezpečí pominulo. Ale to jsme netušili, že budou tři kraťoučké přestávky na předělání kulis a každá cenná minuta bude využita k prodeji kukuřičné pochoutky. Mělo to za následek nejen neustále žadonění našich dětí o zakoupení alespoň jednoho kornoutu, ale i to, že jsme z představení moc neslyšeli, protože chroupání a šustění bylo prostě hlasitější, než hlasy loutkovodičů.  Jak vypadalo divadlo po skončení představení, není asi třeba líčit. Pokud by tam vypustili malé čínské prasátko a nechali ho tu spoušť zlikvidovat, nemuseli mu už nic dávat k večeři.

Děti si představení užívaly, zapojily se do hry a bavilo je to. Rodiče již méně, protože scénárista té pohádky asi neměl moc bystrý den, když ji psal. A tak jsme měli dost času na pozorování okolí. Zaujala nás holčička, asi sedmiletá s krásnými zlatými vlasy. Úplný andílek, řekl by si jeden. Ale opak byl pravdou. Holčina, i když už jistě školou povinná, taky usoudila, že pohádka je na nic. Z první řady, která byla vyhrazena pouze dětem, neustále vybíhala k rodičům v řadě páté. Ne jednou, dvakrát, ale za celé představení asi tak dvacetkrát. Tu se napít, najíst, vyzvednout plyšáka od mámy a zase jí ho vrátit, zout si boty, obout si boty, zout si boty a na konci představení dokonce svléct si šatičky, takže tam pobíhala v punčocháčích a spodním tričku. Být to mé dítě, po třetím vyběhnutí bych s ním vyběhla já. 

Bylo to náročné odpoledne. Ale nevadí, v prosinci bude jistě příležitost, si dát další předvánoční divadélko. Třeba to tentokrát bude i bez popcornu.