Majáky na konci světa

Jedno větrné odpoledne jsme vyrazili na konec světa. To se jede silnicí přes vesnice a vesničky, silnice se pořád zužuje a zužuje, až se na ní nevejde osobák s náklaďákem, až úplně skončí. Na konci úzké silnice je široké parkoviště. Od něj je to na konec světa ještě dva kilometry. Pěšky nebo turistickým vláčkem.

My zvolili pěší variantu. Dva kilometry ujde i náš pohodlný kluk, obzvlášť když jsme mu za jízdné ušetřené z vláčku slíbili lízátko. (Teď se ještě dá uplatit, za pár let to bude horší :D). Prošli jsme rybářskou vesničkou a už jsme viděli majáky na Kap Arkona.  Někdy je křídový útes Kap Arkona označován na nejsevernější místo Rujány. Ale prý to není pravda. Konec světa tady taky samozřejmě není, ale kvůli odlehlosti místa se nedivím, že si to za minulých století lidé mysleli.

Kap Arkona má bohatou minulost. Od šestého do dvanáctého století zde byly slovanské kmeny. Pak se tu vystřídali Dánové, Švédové, Prusové, Wehrmacht, východoněmečtí vojáci a turisté. Od devatenáctého století tu stojí majáky. Nejdříve byl postaven ten menší, který fungoval do roku 1905 a je dnes druhým nejstarším majákem baltského pobřeží.  Druhý, 35 metrů vysoký, maják byl uveden do provozu v roce 1905 a funguje dodnes.

Třetí maják není maják, ale zaměřovací věž, která sloužila pro vysílání navigačních údajů. Všechny vysílače na ní ale už byly uvedeny mimo provoz. Všechny tři stavby byly v devadesátých letech zrekonstruovány a zpřístupněny veřejnosti. V malém majáku je i oddací síň, a před ní dlažba se jmény oddaných párů. Ve velkém majáku je muzeum a v zaměřovací věži umělecká dílna s vyhlídkou.

Výhled na moře z útesů. Nelze se divit, že předci považovali místo za konec světa. Vidět je pouze širé moře a kus ostrova.

Od šestého století byl ostrov osídlen slovenským kmenem Rujánů, po kterých má dodnes ostrov název. Na dnešním Kapu Arkona bylo slovanské hradiště s chrámem zasvěceným bohu Swatovitovi. Hradiště bylo dobře chráněno před nepřáteli - z moře strmými útesy, z pevniny vyskými valy. Počasí a moře ale zapracovalo a jak se křída drolila a bloky horniny se sesouvaly do moře, sesulo se i hradiště. Myslelo se, že z něj nic nezbylo, ale poslední vykopávky dokázaly, že zbytky hradiště jsou ještě na útesech. Podloží je ale nestálé a nejsou peníze na jeho sanaci. Do hradiště je teď z bezpečnostních důvodů zakázaný vstup.

Cestou na konec světa se prochází bývalou rybářskou, dnes uměleckou vesničkou Putgarten. Tady jsme objevili tlustého racka Emmu. Jeho menší sestřičku jsme si přivezli domů a jeho živá jmenovkyně pilně pracuje na tom, aby racek neměl zobáček, očička ani nožičky. Zatím odolává, uvidíme, která Emma zvítězí.

Pláže a útesy rujánské

Každý návštěvník Baltu si jistě rychle a na dlouho zapamatuje, že koupání v moři je zde pouze pro otužilé jedince. Mám ještě v paměti, jak jsme se vydávali na pláž vybavení lopatkou a doma šitou zástěnou proti větru. Malé vysvětlení pro ty, kdo to nezažili, nebo mají krátkou paměť.  Lopatkou se vykopávala díra velikosti deky či prostěradla, okolo ní se pak ze tří stran rozprostřela látková zástěna na dřevěných kůlech. Tyto pomůcky pak umožňovaly přežít celý den na pláži a v plavkách. Teplota vody taky nestála za nic, takže o plavání téměř nemohla být řeč. Spíš o běhu do vody a úprku z vody.

Ani dnes se nic nezměnilo. Vítr fouká, voda je studená, lidé si s sebou nosí zástěny nebo si pronajímají plážové koše.

Během zářijového pobytu jsme se nekoupali v moři ani jednou. Jen jsme rychle smočili chodidla a dál už nás to nelákalo. Našlo se pár otužilých plavců, které jsme zahlédli při krátké koupeli, ale v převaze jsme byli my, turisté v goretexových bundách a dlouhých kalhotách.

Na moře jsme nekoukali jen z pevniny. Jeli jsme také na krátký výlet lodí ke křídovým útesům, které jsou velkou atrakcí Rujány. Křídové útesy se dají objevovat z několika úhlů. Z vody, jak jsme to udělali my. Pak pěšky, značenou cestou se stovkou schodů po útesech. Anebo autem, příjezdem k nejznámější vyhlídce „Königsstuhl“.

Bílé křídové útesy jsou součástí národního parku Jasmund. Královská vyhlídka je asi 10 kilometrů od Sassnitz. Kdysi prý museli chlapci vykonávat zkoušku dospělosti tím, že vylezli od moře až nahoru k vyhlídce.  Vzhledem k tomu, že křída není z nejpevnějších hornin, klouže a občas se z útesu ulomí celý blok, nebyla to asi jednoduchá maturita na muže.

A ne všechny pláže jsou pískové. V Sassnitz je oblázková. Kdysi, na začátku minulého století, prý naváželi do Sassnitz písek a přes sezónu vyráběli písečnou pláž, ale vzhledem k tomu, že pláž nikdy nepřežila zimu, brzy je to přestalo bavit. Dnes tak turisté vyrážejí na procházku k útesům po bílo-černé kamínkové pláži a hledají kameny s dírou skrz, které prý přinášejí štěstí.

A kdo na pláži žádné provrtané kamínky nenajde, může si nějaké koupit. Ceny jsou pěkně podle velikosti (kamínků i štěstí).

Rujána - Binz a Prora

Během dovolené jsme moc nepobývali na jednom místě. Každý den jsme podle počasí vyráželi na výlety.  Jeden den, když zrovna nebylo počasí ani tak hezké, abychom mohli být na pláži a ani tak ošklivé, abychom byli někde zavření,vydali jsme se do lázní Binz a do bývalé obří zotavovny Prora.

Binz existoval jako maličká rybářská vesnička již někdy od 14. století. Na konci 19. století přišlo do módy koupání v moři a do Binzu začali přijíždět první turisté. Začaly se tu stavět první hotýlky v secesním stylu, vily jen pro pár hostů a ty tu vydržely dodnes. Nezbytnou součástí městské pláže jsou plážové koše, v Binzu žluté a zelené.

 

600 metrů dlouhé molo bylo poprvé vystaveno na začátku 20. století. Několikrát byl mostek poničen, hned v roce 1905 úplně zničen bouří na Nový rok, ale vždy ho zase  znovu postavili. Dnes je molo prodloužením pěší zóny a  asi žádný turista ho při své návštěvě nevynechá.

Další zastávkou byla Prora. Ve třicátých letech na pláži 3 kilometry od Binzu se začala budovat obrovská zotavovna a rekreační zařízení pro 20 tisíc rekreantů. Lázně Prora začali projektovat v roce 1935 architekti nacistického režimu. Původně měl být kolos dlouhý přes 4 kilometry. Po začátku druhé světové války se ale přestalo budovat a byla postavena jen asi polovina. Ubytovací budovy byly stavěny jen asi 150 metrů od moře, všechny z původně plánovaných 10 tisíc pokojů měly mít výhled na moře a součástí komplexu měla být i koncertní hala, kino, sportovní areály, jídelny, čítárny a dokonce 2 kryté bazény. Bylo postaveno také nádraží, protože hlavní masa rekreantů měla být dopravována na místo vlakem. Stihla se ale postavit jen část obytných budov.

Po válce se v komplexu usídlila armáda, byla tu vojenská škola a celý objekt byl pro veřejnost uzavřen.  Od začátku 90.let se města i různá sdružení snaží o využití obrovského areálu, ale ne s moc velkým úspěchem. Své sídlo tu teď mají 2 muzea, která návštěvníky seznamují s historií místa.  Prora měla být také uměleckým centrem, ale pár otevřených galerií nevypadá moc nadějně a optimisticky. My jsme se cítili jak v Milovicích. Vybydlené budovy, rozbité cesty. Jen poměrně pěkná pláž v Milovicích chybí. Pochybuju, že se obrovské domy někdy ještě budou využívat. Spíš ještě více zpustou a nakonec skončí v troskách, jako jiné „pomníky“ velkých režimů.