Rodiny s dětmi se dělí na muzejní a nemuzejní. Naše rodina je velmi muzejní a to, kupodivu, především děti, které vyžadují návštěvu všech možných muzeí. Nejinak v Dánsku. Naštěstí v každém městě i vesnici mají minimálně jedno muzeum. Někdy nic velkého, někdy unikát, ale pokaždé, jak je tomu ve Skandinávii zvykem, velmi přátelské k dětem. Tak jsme si v jednom muzeu mohli vyzkoušet, jak by zněl náš rodinný band, v dalším jsme si po procházce expozicí vlastnoručně vyřezali loďku, před dalším jsme zas skoukli žonglérské představení a v minimuzeu jsme se mohli cítit jako opravdoví obři. Nejdobrodružnější byla návštěva muzea jantaru, které necelý měsíc před tím vykradli tak, že se do něj lupiči probourali zdí. Fotky z vyšetřování zločinu byly zajímavější, než kdyby tam byly samotné exponáty. Na celý týden jsme si koupili muzejní pas.(http://vardemuseum.dk/dk.php/museer/oversigt) Každá z oblastí má svůj a vyplatí se už od návštěvy dvou muzeí za týden. Děti do dánských muzeí vstupné neplatí.
V Esbjergu (http://www.energymetropolis.com), největším městě v okolí a průmyslovém centru regionu, nás velice zaujali velcí bílí muži. Ve větru sedí nehnutě a koukají na přístav a moře. Symbolizují setkání člověka s mořem. Oproti devítimetrovým sochám se každý cítí jako drobeček.
Na poslední den dovolené jsme si nechali návštěvu vikingského vesnice (http://www.levendehistorie.dk/). Skanzen ožívá každý den řemeslníky, bojovníky a obchodníky. Děti i dospělí si tu mohou vyzkoušet různá řemesla. My jsme šili váček z kůže a pekli chleba. Teda žádný pecen, ale pěkně místní knackerbrot z mouky a vody. A Adam se mohl zúčastnit hodinu a půl trvajícího výcviku mladých vikingských válečníků. A tam se naučil, že sice zacházení se zbraní je důležité, ale neméně důležité je, jak se válečník tváří a jaké odstrašující zvuky vydává.
