Větrníky

Původně  jsem myslela, že budu psát o tom, jak jsme si zalyžovali v Harzu. Konečně napadl sníh a začalo mrznout, a tak jsme se vydali do hor. Bohužel spolu s námi další tisíce fanoušků zimních sportů. Z lyžování sešlo, protože půjčovna byla vybrakovaná a fronta na lanovku jak za starých časů, tudíž asi na tři čtvrtě hodiny. Naštěstí v půjčovně zbyly ještě nějaké sáně. Vydali jsme se tedy na procházku-projížďku okolo kopce.  Za pár hodin se to ale omrzelo a my šupajdili zpátky domů. A protože Harz vůbec neznáme a bylo ještě brzo, vzali jsme to oklikou. U jedné přehrady (na kterou se vydáme zas v létě, protože tam jezdí parník) jsme našli hospůdku s reklamou na nejlepší větrníky v Německu. A protože větrníky jsou moje oblíbené, zašli jsme tam.

Hospůdka jak za starých časů – pořádné dřevěné stoly a klasické židle, na stolech ubrusy a po stěnách pár kýčů a k tomu čas na „Kaffee und Kuchen“.  Tato německá obdoba čaje o páté má jistě na svědomí nejedno kilo místních obyvatel. Já osobně, když jsem s tímto zvykem přišla do styku poprvé, někdy v mých patnácti při výměnném studentském pobytu, jsem mu obětovala asi dvě kila za týden. Výměnná maminka ho totiž dodržovala každý den. V půl páté svolala rodinu, naservírovala čaj, kafe a něco sladkého.  Před večeří. Od té doby vím, že kafe a koláč patří k německé kultuře stejně jako buřty.

Ale zpátky k větrníkům. U Větrníkového krále (www.windbeutel.de) jich bylo na dvě stránky. Na sladko, na slano, na dietno, pro děti. Se šlehačkou, ovocem, zmrzlinou, ale i s rybou, křenem nebo sýrem, v provedení normální velikosti i maxi. Dali jsme si rodinně dva  normální sladké a měli jsme co dělat, abychom je snědli. Bohužel, větrník v českém podání, s karamelem a žloutkovým krémem nevedli. Třeba bych jim mohla napsat recept a ujal by se i „Tschechischer Windbeutel“.

A taky jsme zavzpomínali na předvánoční návštěvu Quedlinburgu, kde pod katedrálou měli otevřenou cukrárnu s největším výběrem „Käsetorte“ (http://www.kaesekuchenbaeckerei.de).  V malinkém domečku měli na dvou patrech jenom tvarohové dorty a vafle. Jídelní lístek nebyl, obsluha recitovala výběr podle toho, co paní majitelka zrovna vytáhla z trouby v přízemí. Tvarohový dort s mangem a brusinkami, s whiskey a karamelem, s marcipánem a rozinkami a spoustu dalších výborných kombinací.  Při odchodu mě dostala stará osobní váha, která stála hned vedle pece na dorty.  Majitelé ji prý dostali jako svatební dar, ale nevím, jestli se na ní vážili sami, nebo převažovali hosty, jestli přibrali, než se jako míč odkutálí pryč, jak zpívá Jarek Nohavica. 

Teď jen doufám, že příští týden se už k dostaneme k tomu sportování, protože jinak nás odpolední sladké dýchánky budou stát další velikost kalhot.

P.S. Teď mi došlo, že tohle je za jeden měsíc už druhý příspěvek o sladkém? Že by nedostatek denního světla způsoboval, že nás honí mlsná??:)

Alta Badia

Druhý lednový týden jsme vyrazili na hory. Do Itálie, do údolí Alta Badia. Loni jsme si vyzkoušeli Kronplatz a letos lyžování v Dolomitech. Alta Badia se totiž označuje jako srdce Dolomit a je zapsaná i v UNESCu. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko, jen sněhu mohlo být trochu víc, ale na sjezdovkách povětšinou ležel umělý sníh, takže jezdit se dalo bez problémů skoro na všech ze 120 kilometrech sjezdovek.

Bydleli jsme v obci Pedratsches (Pedraces) hned na začátku údolí. Jako ve většině jižního Tyrolska je údolí vícejazyčné. Mluví se samozřejmě italsky, jsme přece v Itálii. Pak německy, protože území je historicky spojeno s Rakouskem. A místní mluví "ladin", což je místní dolomitský dialekt, který se vyvinul kdysi dávno z latiny a v izolovaných údolích vydržel až dodnes. Když jsme s ním slyšeli mluvit místní, občas jsme zaslechli něco z němčiny a italštiny, ale vesměs se tomu moc rozumět nedá. A k těm názvům. Jsou tedy ve dvou či třech jazycích. Když jsem hledala ubytování na internetu, byla jsem z toho pěkně divoká, protože názvy se někdy ani nepodobají a každý si používá, jaký je mu nejbližší. Takže obec Badia si může říkat i Abtei, obec La Villa je v němčině Stern a dokonce i La Ila. (což je i stejnojmenný kopec na ní).

Lyžování v Alta Badii je příjemné. Sjezdovky dobře upravené, náročnost mírná. Ideální pro rodinnou lyžovačku. Na děti se tu myslí. Měli jsme s sebou Adama, a tak jsme si to vyzkoušeli na vlastní kůži. Vlekaři ochotně pomáhají dětem na vleku a to dokonce i s výstupem a vůbec neházejí kyselé obličeje, že dítě vypadne nebo neumí vystoupit. Prostě ho chytnou a poponesou, aby nepřekáželo a jede se dál. Pomáhají i na lanovkách, kam děti vysazují a při výstupu lanovku zpomalí, aby malý lyžaž v pohodě vyjel. U každé chalupy je menší či větší dětské hřiště. V zimě sice použité pouze omezeně, ale  i tak je to zpestření. Slon na obrázku byl přístupný i v lyžákách a vedle něj bylo ještě velké hřiště s chaloupkou a houpačkami. U jiné hospůdky byla zase týpý jak pro pravé Indiány. A je tu ještě jedna výhoda. Italská kuchyně je snad u všech dětí  velice oblíbená, takže s obědem v podobě špaget nebo pizzy není nikdy problém.

Jídlo je u této dovolené také důležité. Vaří se tu výborně, a tak k počtu najetých kilometrů patří také počet navštívených chalup. Docela nás překvapilo, že i když je údolí 30 kilometrů od hlavní silnice a zásobování, obzvlášť u horských chalup, tu není nejjednodušší, ceny jsou vlastně stejné jako v Německu. Žádná vysokohorská přirážka se nekoná. A jídlo je výborné. Člověk si může vybrat z rakouských řízků, italských těstovin a pizz nebo z místních specialit. Ladinská je totiž i kuchyně. Jsou to vlastně jednoduchá jídla místních sedláků ze špeku, mouky, brambor a zeleniny. Třeba volská oka se špekem a opečeným bramborem, kroupová polévka nebo taštičky plněné špenátem s tvarohem polité výpečky ze špeku. Žádná dieta to není, ale na lyžích se to ztratí.

Na úpatí skály Kreuzkofel leží ve výšce 2045 metrů kostelík Santa Cruz (Heilig Kreuz). Byl to první kostelík, kde jsme byli v lyžákách a kde jsme smekali helmu. Od sjezdovky se k němu musí vylézt asi 100 metrů pěšky. Je u něj i bývalá útulna, dneska samozřejmě hospůdka. Kostelík už tu stojí někdy od 15. století a dneska je jedním z třinácti jihotyrolských poutních kostelů. Od útulny vedou v létě turistické stezky a je to taky výchozí bod pro horolezce zdolávající příkré stěny Kreuzkofelu.

Sušenka pro cestovatele

Právě jsme se vrátili z hor. Bylo tam sluníčko, sníh, příjemné teploty, výborná místní kuchyně, ale stejně nám něco chybělo. Sušenka, kterou má každý český turista i lyžař v Čechách v kapse. Zkoušeli jsme si koupit nějakou místní sladkost - samozřejmě, že v obchodech mají bonbony, čokolády i sušenky. Ale něco, co nahradí českou tatranku nebo fidorku jsme nenašli, jen sušenky, které se při prvním prudkém pohybu rozdrobily na prášek.  A nebylo to poprvé, co se nám po této československé turistické základní výbavě stýskalo.
Už do Indie jsme pašovali kupy jídla. Naše kufry se podobaly pojízdné spíži a my bez uzardění v celním prohlášení zaškrtávali, že nevezeme žádné maso (2 kila luncheonmeatu jsme nepočítali) ani žádné jiné potraviny a pochutiny. Zavazadla měla běžně 25 kilo na kus a dvě třetiny váhy bylo jídlo. Naštěstí nám kufry celníci nikdy neotevřeli. Samozřejmě, že české sušenky byly nedílnou součástí našeho zásobovacího konvoje.
Do Mexika jsme už kilogramy jídla vozit nemuseli, ale karlovarské oplatky, tatranky a fidorky v našich kufrech nechyběly. A brali jsme je nejen pro nás, ale i jako pozornosti na návštěvy. A nebyli jsme jediní. Pamatuji si, že jeden slovenský pár nám říkal, že fidorky bere do Mexika po krabicích a přemýšleli o tom, jak by se tyto sušenky daly legálně ve velkém dovážet, protože měly vždy velmi dobrý ohlas. Mexičani milují sladké a fidorky i tatranky jim káply do noty.
V Německu je sladkostí dost a dost, ale sušenka, která by bylo jako tatranka, tam není. Fidorka už má konkurenci, protože Milka začala vyrábět také máčená čokoládová kolečka, ale co si budeme říkat - červená fidorka je klasika, na kterou nemá.
Takže teď se vracíme z Itálie přes Čechy a hádejte, co jsme byli odpoledne koupit. Ano - tatranky. To kdybychom se vydávali zase na nějaký celodenní výlet a chybělo nám něco do kapsy.