Pozor, zahrada!

Bydlíme v domečku. Když jsme ho viděli poprvé, moc se nám líbil. Po nastěhování jsme objevili, jak už to tak bývá, pár pih na kráse. Největší ale měl domeček od samého začátku. Měl zahrádku.

Pro vysvětlení. Vyrůstala jsem v rohovém domě se zahradou. Slovo „rohový“ je obzvlášť důležité při čištění chodníku. Vždy se totiž čistila dvakrát větší plocha, než měli sousedi. V Indii jsme měli nejdřív směšnou předzahrádku, pak zahrádečku jako dlaň, která se v období dešťů měnila v bahnité brouzdaliště. Ani o jednu jsme se nestarali, staral se vždy správce areálu. V Mexiku jsme měli zahradu poměrně velkou. Okrasnou s rybníčkem před domem a za domem trávník. Naštěstí jsme k tomu měli Priscila. Priscil byl hodná duše a všeuměl, který každý týden ve středu přišel, postaral se, dostal zaplaceno pár pesos a zase odešel. A teď bydlíme v rohovém domku se zahradou a stráááášně dlouhým chodníkem. Kruh se uzavřel.

Poprvé je starost o zahradu na nás. Už jako malá jsem nebyla žádná nadšená zahradnice a to nadšení se nedostavilo ani s věkem.  Vím, že jsou lidé, kteří milují zahradničení, hrabání se v hlíně, pěstování nových kultivarů, sklízení plodů vlastní práce a kochání se zelenou krásou. Já mezi ně, zatím, nepatřím.

První kontakt se zelení byl hned po přistěhování. Trávník dosahoval výše menšího vlčáka a nám bylo jasné, že pokud nechceme pro děti pořádat bojovky ve vysoké trávě, musíme posekat. Takže jsme se seznámili s benzínovou sekačkou po předchozích majitelích a začali dílo. Sekačka se samozřejmě po pár minutách práce zahltila dlouhou travou, takže sekání, čištění sekačky a hrabání zabralo celé odpoledne. Druhé sekání trvalo už jen půl hodiny, a pokud chceme mít trávník pořád v normálním stavu, musíme sekat každých 7 dní. Super zábava na soboty.

Další špinavou práci odvedli mí rodiče. Po příjezdu se vrhli na odplevelování a kultivaci záhonků. Já se držela dál, protože nepoznám plevel od kytky a hrozilo, že vyrvu vše, co mi přijde pod ruce. Okrasná část zahrady ještě šla. Největší komplikací bylo, že předchozí obyvatelé domku si pletli záhonky s kompostem a všude byla poházená nasekaná tráva v různém stupni rozkladu. Pak se přešlo na, naštěstí jediný, užitný záhon. Jeho zkultivování nám s mámou trvalo skoro celý den. Jahody byly rozlezlé všude, pět rajčat se bez opory plazilo přes ně a svrchu na tom všem trůnila cuketa s dvěma obrovskými plody. Během práce jsme našli ještě dvě brambory, kterých úrodu jsme měli k večeři.  Vyplít, vyčistit, rozmotat a ostříhat všechny rostliny byl úkol na celé dlouhé odpoledne a večer.

Zatím posledním úkolem spojeným se zahradnickou prací bylo pletí a vyčištění chodníku. Nad zarostlou zámkovou dlažbou a přilehlými plochami jsem strávila tři dny a ještě s láskou jsem vzpomínala na velkoformátové dlaždice z první republiky, které jsme měli v domě u rodičů.

Uvidíme, zda se má nechuť časem změní a já také budu říkat, že zahrádka je nejlepší relaxace, jakou znám.

Ztraceni v překladu

Po dlouhé době jsme předpokládali, že se dostáváme do země, kde se domluvíme. V Indii měli patnáct oficiálních jazyků, šestnáctou angličtinu jsme naštěstí znali, i když ne vždy ji znala druhá strana. Do Mexika jsme přijížděli se znalostí tří slov ve španělštině – sí, no, tequilla. Na základní dorozumění to nestačilo ani náhodou, ale taky jsme to přežili. Moje podmínka pro další stěhování byla, že se nebudu muset učit nový jazyk. Skončili jsme tedy v Německu a němčinu oba obstojně ovládáme. Tedy alespoň jsme si to mysleli, do té doby než jsme natrefili na svůj nový pronájem a jeho majitelku. Ta je totiž polského původu a její a naše němčina se ne vždy shodují.

První zádrhel nastal ještě před podpisem smlouvy. V inzerátu i návrhu smlouvy stálo, že se platí kauce ve výši dvou nájmů. Jaké bylo naše překvapení, když paní domácí vyrukovala s tím, že budeme platit kauci ve výši tří nájmů. Po telefonu jsme paní přesvědčovali, že makléř nám řekl jen dva, v inzerátu stojí jen dva, ve smlouvě stojí jen dva. Nic nám to nebylo platné, paní si stála na svém. Že prý byla ve stresu a dvojky si nikde nevšimla a od začátku myslela tři. Přislíbili jsme tedy tři a odnesli si poučení, že v Polsku se sudá čísla nepočítají.

Další ztracení následovalo. Majitelka nám nabídla odkup ložnice. Původně jsme o ni moc nestáli, postele jsme měli svoje a skříně se chystali koupit. Po troše smlouvání o ceně jsme přece jen svolili s koupí a naše válendy nechali doma. Jaké bylo naše překvapení, když jsme přijeli přejímat klíče od domu a v ložnici stály pouze skříně, ale ne postele. To, že jsme po telefonu zdůrazňovali, že si vezmeme ložnici celou, tedy i s postelemi, se asi ztratilo někde v atmosféře. Paní došlo, co způsobila a pro postele nám dojela a my nemuseli první noc v novém domě nocovat na zemi. Ona toho tu noc asi moc nenaspala, protože pro postele to měla sto kilometrů tam a sto zpátky.

Poslední historka se odehrála u pračky. Na můj dotaz, kde má pračka odtok, jsem se dozvěděla, že žádný nemá. Motaly jsme dohromady slovíčka Abfall, Abfluss a Abwasser, ale stále jsme se nemohly dobrat závěru, pořád mi ukazovala jen přítokový kohout. Už jsem pojala podezření, že její pračka svou odpadní vodu rovnou čistí a zase s ní pere, ale naštěstí tu byl její muž, který mi požadovanou rouru našel a vše vysvětlil. Ukázalo se, že doteď paní netušila, že i pračka musí špinavou vodu někam vypouštět.

Takže teď když potřebujeme něco vědět, obě strany se ujišťujeme, že jsme se správně pochopily. Možná bychom měli rezignovat na němčinu a začít se učit slovanské jazyky.

Stěhování, mise dokončena

Minulý týden, tedy vlastně minulé dva týdny byly opravdu docela výživné. Celá akce začala předáním dorostu prarodičům, protože stěhovat se a ještě do toho řešit ztracená autíčka, vařit kaši a každé tři minuty odpovídat nějakou důležitou otázku, prostě nejde.

Hned po odjezdu nastala fáze balení. My sami jsme balili čtyři dny a zabalili chabých 40 krabic. Pak nastoupili profesionálové, dali ruku k dílu a během 24 hodin bylo na světě 215 zabalených krabic a balíků z nábytku a dalších nezbytných věcí. Jen pro zajímavost, ta kupice měla něco přes 3,5 tuny. To je váha, co lidi nasbíraj, co? A všechno je samozřejmě životně důležité a nenahraditelné.

Ve středu  29. června ráno jsme sledovali, jak to všechno šikovní pánové našlapou do náklaďáku a když se jim to podařilo (a bylo to opravdu knap), tak jsme i my vyrazili na severozápad - směr Světlé zítřky v Deutschlandu. V sedm večer jsme dorazili na předání našeho nového domova. Samozřejmě i při předání byly nějaké komplikace a nedorozumění (způsobené převážně "ztracením v překladu", protože majitelka domu je Polka a polská a česká němčina nám nějak neštimují), ale o tom někdy jindy.

Ve čtvrtek brzo ráno dorazil stěhovací vůz i s manšaftem a našimi věcmi a mohlo dojít k další fázi, vybalování.
Během osmi hodin jsme vybalili co nejvíc krabic a všechen nábytek, protože dávat tady všechny obalové materiály do sběrného dvora by nás vyšlo pěkně draho, takže jsme byli domluvení se stěhovací firmou, že si odpadky odvezou zase pěkně zpátky do Čech. O odpadech a recyklování se mi už taky rýsuje pěkný příspěveček, tak se těšte :).

Když dobří muži ze stěhovací firmy odjeli, vypadal dům poměrně uklizeně. To ale skončilo velice rychle okamžikem, kdy jsme začali rekonstruovat, opravovat, upravovat a prostě dávat domek k obrazu svému.
V pátek už šel Karlos do práce a já strávila celé dopoledne nakupováním. To víte, tři a půl tuny věcí nám nestačí, tak hned musíme pořídit další :-D. Nikdy jsem netušila, že mohu strávit dvě a půl hodiny v Hornbachu! Ale vybrání barev, náčiní na malování a rekonstruování mi opravdu tak dlouho trvalo a ještě jsem na pár věcí zapomněla, takže hned v sobotu jsem si dávala nášup v OBI.

No a od pátku až do dnešních dnů je to pořád stejné. Ráno se probudím, dám si kafe, natáhnu staré hadry a jdu dělat, co je potřeba - malovat, vrtat, instalovat, věšet obrázky, luxovat, uklízet, umývat okna nebo sekat trávník. Karlos pomáhá o víkendech a po večerech, takže jsem své manuální schopnosti musela zase o něco zdokonalit. Ale už se to chýlí ke zdárnému konci. Léto budiž pochváleno, má dovolená na maltě pomalu končí.
P.S. Až budeme mít rychlý internet, šoupnu sem i pár fotek, abyste viděli, jak se nám práce zadařila.