Naboso

Nedělní výlet nás zul z bot. Uplynulých pár dnů panují na místní, severoněmecké poměry neobvyklá vedra,  a tak nastal konečně čas vyzkoušet Barfusspark Egestorf  (www.barfusspark-egestorf.de). O této dolnosaské atrakci víme už poměrně dlouho, ale zatím jsme se nemohli odhodlat. Chodit po lese naboso několik hodin, to chce to správné povětří, žádný déšť ani zimu nebo lezavo. Ani jedno tento víkend nebylo, takže jsme vyrazili.

Děti to chtěly pojmout zgruntu a chtěly nechat boty úplně doma. S takovou vervou jsme ale výlet nebyli připraveni podniknout. Nám stačilo zout si boty až přímo na místě. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kteří dostali geniální nápad na pěší procházku lesem bosky, a tak uzavíratelné skříňky na obuv návštěvníků byly beznadějně obsazené. Takže jsme, stejně jako spoustu dalších návštěvníků, pověsili boty na plot a doufali, že nebudeme muset řídit těch 110 kilometrů zpátky taky naboso.

Princip celého parku je jednoduchý. Pro návštěvníky jsou připraveny tři vzájemně propojené okruhy v lese a na louce a vše se musí procházet naboso. Pro nás to byl poměrně nový zážitek, bez bot jsme celé odpoledne strávili naposled možná jako děti. A náš dorost koncept tohoto parku přijal s nadšením. Konečně nemusely poslouchat hlášky jako "Kolikrát ti mám říkat, že si máš vzít bačkory!" nebo "Obuj se, nastydneš od nohou!", kterými je špikován náš všední den. S radostí zahodily sanádly do křoví a vydaly se na cestu. Odvážně ani jeden povrch nevynechaly. Studenou vodu v potoce i nádrži, kovovou balanční tyč, kmeny, několik typů betonových venkovních dlaždic, dřevo, větve, šišky, kameny všech tvarů a velikostí a dokonce ani střepy.

Největší atrakcí bylo ale bahno. Bahnivých brodů bylo asi pět a pokaždé bylo blátíčko trochu jíné. Poprvé hrubé a hnědě, pak hlaďoučké a černé, patlavé tmavě šedé či klouzavé světle šedé. Emma se nejdřív trochu zdráhala, ale pak v rochnění v bahně našla zálibu a za pokřiku "Matsch - platsch" se brodila dalším a dalším jílem. Z bahnivých atrakcí si každý přinesl sváteční tmavé "ponožky".

Po skoro dvou hodinách procházení se bosky lesem jsme se mohli omýt, abychom zapadli zpět do civilizace. Bahýnko bylo ale obzvláště zažrané, takže jsme doma ještě museli nasadit speciální nožní koupel s nasazením kartáče. A dětem jsme museli vytahat třísky z chodidel, protože přece jen nemají takový stupeň hroší kůže na ploskách jako my, dospělí. Ale ani špína, ani třísky neubraly výletu nic na úspěchu. Naboso nás to dost bavilo.

Obrázky z Lisabonu II.

Poslední dny a týdny probíhají v poklusu. A tak je čas chvíli se zastavit a zavzpomínat si na Lisabon.

Před měsícem jsme se potulovali jeho křivolakými uličkami. Abych pravdu řekla, tentokrát jsme se moc nesoustředili na pamětihodnosti. A když už jsme se rozhodli pro návštěvu hradu, měli jsme smůlu, protože zrovna bylo prvního května a to mají památky zavřeno. A tak jsme, jako horda ostatních turistů, přelezli zábradlí alespoň na jednu vyhlídku.

Vyhlídky jsou vlastně taky místními pamětihodnostmi. Z "miradoura" jsou nejen krásné výhledy, ale většinou se jedná i o kulturní místo. Skoro na všech, co jsme byli byl nějaký hudebník tklivě zpívající fado. Fado (česky osud) je místní hudební styl, který se dá částečně přirovnat k šansonu. Písně nejsou veselé, jejich nejčastějším tématem je nešťasná láska, nelítostný osud, moře. Poslouchali jsme fado jedno odpoledne v autě a je fakt, že náladu si tím člověk moc nevylepší. Ale pro sentimentální povahy ten pravý žánr.

Když jsem pořizovala tyto fotografie ve čtvrti Alfama, ještě jsem měla kompletní kabelku. V Lisabonu, podle průvodců v jednom z nejbezpečnějším městě Evropy, jsem se stala obětí kapsářů. Naštěstí lapky v tlačenici zaujala pouze má kosmetická taštička, takže mimo dámských propriet, rtěnky a léků, jsem neutrpěla větší škodu. Jen z leknutí jsem se musela vzpamatovat. Ale po zbytek pobytu jsem kabelku nosila jako vzorná turistka na břiše.

Čtvt Belém je od centra trochu vzádelná, takže je lepší jet pár zastávek vlakem. K vidění je tu katedrála postavená na počet mořeplavcům a také moderní památník objevitelům. Ten nám trochu připomínal reálný socialismus, ale možná to bude jen tím, že obé vznikalo ve stejné době. Ve čtvrti je mnoho hezkých kavárniček a cukrárniček, kde může znavený turista spočinout. V této čtvrti je také jeden ze symbolů města - Torre de Belém. Původně, v šestnáctém století, stála věž uprostřed řeky Tejo a strážila vjezd do přístavu. V 19. století se ale vlivem zemětřesení ostrov potopil a dnes stojí 35  metrů vysoká věž ve vodě.

Dalším symbolem nejen Lisabonu, ale celého Portugalska, jsou dlaždičky. Hlavně ty bílo-modré. Dají se koupit jak masově vyráběné v turistických obchodech se suvenýry, tak i několik desetiletí (možná i století) staré ve starožitnictví. Obložené jsou s nimi celé domy, ale to na fotkách tak nevyzní. A tak alespoň pár příkladů zdobených fasád z lisabonských ulic.