V našem archeologickém výzkumu jsme pokročili o něco dál. Zatímco barvy jsou něco, co člověk vnímá hned a může to i poměrně rychle změnit, zvukové projevy domu se projevují postupně. Každé z našich bydlení mělo svá zvuková specifika.
Třeba hned náš první byt v Plzni. Tam to byla především dlážděná hlavní silnice, která byla slyšet i přes zavřená okna. Když pak ulici vyasfaltovali, byl to docela nezvyk. Další zvukovou kulisou byli, jako v každém paneláku, sousedi. Za pár měsíců jsme věděli poměrně přesně, jaký denní rytmus mají sousedé nad námi i vedle nás.
V Indii bylo příčinou zvukových vjemů hlavně zvířectvo. A to žádné domácí, ale havěť všeho druhu. Jen co se zhaslo, začalo to v domě bzučet, šustit a šramotit. To vylézali všichni obyvatelé, kteří dům s námi bez našeho vědomí sdíleli. Nejvíc nám samozřejmě vadili komáři a švábi. I když vás v noci probudí pleskot padající ještěrky ze stropu, taky se nejdřív vyděsíte.
I v Mexiku bylo hlavně zvířectvo to, co dodávalo domu zvukovou kulisu. Nezapomenu na to, jak nás jednou v noci vyděsil zvuk padajících tašek na balkón. Vyděšeni jsme si mysleli, že jsme cílem přepadení a že lupiči si to míří přímo k našim skleněným dveřím u ložnice. Chvíli jsme čekali s telefonem připraveným k zavolání policie, ale nic se nedělo. Opatrně jsme otevřeli dveře a naslouchali, ale žádný další pohyb jsme neslyšeli, jen ve tmě svítila očka nějakého, kočce podobného, zvířete. Co to bylo jsme se dozvěděli až posléze. Na střeše nám totiž bydleli tlaquache - mývalovi podobná zvířátka, která jsou dost akční a to hlavně v noci. Postupně jsme si zvykli na to, že když se dva tlaquachové perou, schazují nám přitom tašky ze střechy a budí nás ze zaslouženého spánku.
Samozřejmě i dům jako takový má své vzdechy. Každá podlaha vrže jinak, každé dveře se jinak zavírají, každý obyvatel má jiný rytmus chůze. Chce to cvik, ale časem jsme se v každém domě naučili poznávat, kdo kam právě jde jen podle sluchu.
V Německu nám zvukovou kulisu zajišťuje technika, přesně řečeno topení. To tu vydává takové zvuky a občas vibrace, že se divíme, že ještě stále topí. Z toho má největší radost opravář, kterého pravidelně voláme s informací, že v topení už zase něco rachtá. "A jak přesně?" Tak na tu otázku se vždy moc těším, protože popisovat zvuk je opravdu překladatelský oříšek. Samozřejmě, jak na potvoru, topení přestaně rachtat v okamžiku zazvonění opraváře.
A ještě nám něco štěrchá na půdě. Už pár let se dohadujeme, kdo s námi bydlí, zda ptáci nebo myši. Myši zcela jistě bydlely v nové nemovitosti. Našli jsme tam známek habaděj. Naštěstí existuje myšo- a kunoplaš za pár korun, takže tímto geniálním českým výrobkem se snažíme přesvědčit německé zvířectvo, že na naší půdě nemá co pohledávat.
