-ová

Kdo z Čechů pobýval delší dobu v cizině, jistě se v nějaké podobě setkal s problémem při výslovnosti či psaní svého jména. Pokud se ve vašem jméně vyskytuje více či méně diakritiky jistě bude vaše jméno do jisté míry zkomoleno.  I takový Tomáš Baťa o své háčky a čárky v cizině přišel a to jeho obchody jsou po celém světě. Nikde neznají Baťu, ale všude ví, že Bata prodává boty.

A což teprve, když jste žena. Ve všech zemích, co jsme pobývali, byl -ová problém. Prostě to,  že se manželé při svatebním obřadu rozhodnou používat společné příjmení,  neulehčuje v žádném případě v cizině kontakt s úřady. Ty vás totiž považují za dvě rozdílné jednotky a ne manžele, protože příjmení končící na –ová je pro ně úplně rozdílné od mužské formy. Takže první návštěva jakéhokoliv úřadu obsahuje lingvistickou vsuvku o přechylování českých příjmení.

Třeba v Mexiku. Když se měla narodit Emma, uvažovali jsme, jakou formu příjmení jí dáme. Zda bude Balas, Baláš nebo Balášová. A protože jsme si naivně mysleli, že budeme do zbytku svých dní v Čechách, rozhodli jsme se pro českou plnou formu. Museli jsme na to mít speciální povolení od mexické matriky a na mexickém rodném listě má uvedeno, že forma příjmení je odlišná od otcova vysloveně na přání rodičů. Od té doby jsme si již mnohokrát říkali, že jsme jí měli dát příjmení bez –ová, že divní bychom byli jen v Čechách, ale zbytek světa by pochopil, že jsme jedna rodina.

I já se svým příjmením bojuji. Naučila jsem se ho v cizině používat bez diakritiky a občas i bez –ová. Pokud se nejedná vyloženě o oficiální úřady, používám pouze formu Balas. Jenže teď jsem zjistila, že už nevím, kde píšu Balas a kde Balasova a mám v tom pěkný guláš. Blbý je, že když to někde spletu, rázem je ze mě nová osoba.

Třeba ve školce u Adama. V oficiálních papírech mám plnou formu, ale v běžném kontaktu jsem pro všechny „Frau Balas“, protože se tak jmenuje syn. Teď tam ale nastoupila Emma a ta je Balasova. Ve druhé skupině jsem tedy „Frau Balasova“.  Všimla si toho Adamova učitelka a ptala se mě, která forma je správně. Odpověděla jsem, že ta s –ova a vysvětlila jsem jí podstatu tvoření ženských příjmení v češtině. No, a když už jsme byly v přátelském hovoru, tak jsem jí vysvětlila, že i Adam má v rodném listě nad s takovou tu směšnou věc, která mění s v š a vyslovuje se v němčině jako sch a nad druhým a je čárka.  Tím jsem jí naprosto znejistila. Zeptala se, jak se tedy správě vyslovujeme. Pozorně naslouchala správnému vyslovení našich příjmení a pak se velice zdvořile omluvila,  že pokud se nebudeme zlobit, bude vyslovovat příjmení bez háčků a čárek.

Příjmení je vůbec přežitek. Když si k nám přijdou hrát Adamovi kamarádi, jsem prostě Adam´s Mama a ta žádné –ová nepotřebuje.