Včera
jsme po delší době absolvovali kulturní zážitek. Byli jsme s dětmi na
loutkovém divadle a byla to opravdu „vysoká“ kultura.
Od odpoledního divadla jsme opravdu nečekali žádné večerní
róby a ticho jak v kostele, ale skutečnost nás poněkud zaskočila. První, co nás v divadle přivítalo, nebyla
paní pokladní, ale vůně popcornu. Jeho malá výrobna byla umístěna na
prominentním místě hned vedle pódia. A tak děti, jak přicházely do divadélka,
přemlouvaly čile rodiče k nákupu. Samozřejmě i naše děti měly najednou
strašný hlad na popcorn a strašnou žízeň na džus, případně chuť na lízátko.
Snažili jsme se jim vysvětlit, že do divadla, i když dětského, popcorn podle
našeho mínění prostě nepatří a ony žádný nedostanou. Se začátkem představení se
prodavačka popcornu změnila v herečku a my mysleli, že nebezpečí pominulo.
Ale to jsme netušili, že budou tři kraťoučké přestávky na předělání kulis a
každá cenná minuta bude využita k prodeji kukuřičné pochoutky. Mělo to za
následek nejen neustále žadonění našich dětí o zakoupení alespoň jednoho
kornoutu, ale i to, že jsme z představení moc neslyšeli, protože chroupání
a šustění bylo prostě hlasitější, než hlasy loutkovodičů. Jak vypadalo divadlo po skončení představení, není
asi třeba líčit. Pokud by tam vypustili malé čínské prasátko a nechali ho tu
spoušť zlikvidovat, nemuseli mu už nic dávat k večeři.
Děti si představení užívaly, zapojily se do hry a bavilo je
to. Rodiče již méně, protože scénárista té pohádky asi neměl moc bystrý den,
když ji psal. A tak jsme měli dost času na pozorování okolí. Zaujala nás
holčička, asi sedmiletá s krásnými zlatými vlasy. Úplný andílek, řekl by
si jeden. Ale opak byl pravdou. Holčina, i když už jistě školou povinná, taky
usoudila, že pohádka je na nic. Z první řady, která byla vyhrazena pouze
dětem, neustále vybíhala k rodičům v řadě páté. Ne jednou, dvakrát,
ale za celé představení asi tak dvacetkrát. Tu se napít, najíst, vyzvednout
plyšáka od mámy a zase jí ho vrátit, zout si boty, obout si boty, zout si boty
a na konci představení dokonce svléct si šatičky, takže tam pobíhala v punčocháčích
a spodním tričku. Být to mé dítě, po třetím vyběhnutí bych s ním vyběhla já.
Bylo to náročné odpoledne. Ale nevadí, v prosinci bude
jistě příležitost, si dát další předvánoční divadélko. Třeba to tentokrát bude
i bez popcornu.
Žádné komentáře:
Okomentovat