Řidič si stání na křižovatkách užije, protože když jsou na nich semafory, jsou světla seřízená tak, že zelená vlna se dá chytnout jen v neděli ráno při provozu 2 auta za hodinu. No a když nejsou semafory, jsou cesty často posety topes (to jsou takové ty asfaltové valy přes celou šířku silnice), takže člověk je stejně nucen zpomalit.
Toho využívají nespočetní prodavači, kteří nabízejí své zboží. To se mění podle sezóny. Například největším předvánočním hitem byly sobí parohy a červený nos na auta. Ve výsledku to vypadalo tak, že o vánocích jezdilo po Mexiku spousta aut, která měla na předních okénkách připěvněné hnědé sobí parohy a na přední značce navlečený rudý nos. Mělo to jen jedinou vadu, výzdoba padala při rychlosti větší než 40 km/h a takový letící paroh, i když je jen látkový s kovovou konstrukcí je pěkně nebezpečný.
Hned po parohách se objevily tulipány a růže a tak bych mohla pokračovat celým rokem. Před velikonoci zajíčci, v létě sluneční zástěny a na podzim dýně. Jsou však i celoroční evergreeny. Žvýkačky, oříšky, žužu a hračky. A taky zmrzlina. Tu mají prodavači často nasázenou v kornoutech na prkénku zabeleném v igelitovém pytlíku, aby se na ni neprášilo. Nepodařilo se mi vyzkoumat, jak to dělají, že se jim zmrzlina nerozteče. V zájmu vlasního zažívacího traktu si ji nekupuju.
Na některých větších křižovatkách mají své stánky a lisy na ovoce prodavači čerstvých džusů. Sortiment opět obměňují podle sezóny, ale hlavním zdrojem příjmů je pomerančový džus. Džusy bývají dobré, čerstvé a někdo si je kupuje třeba každé ráno cestou do práce.
Pravidelně taky na křižovatce potkáte myče skel. Jsou to jen kluci, občas ještě děti. Mají lahev od coly plnou vody s jarem a maličkou gumovou stěrku. Někteří jsou šikovní a tak rychlí, že stihnou na jednu červenou umýt i dvě přední skla. Myjí bezchybně a bez šmouh. Jen někdy se objeví myč-nováček, který se nevejde do limitu daného trváním červené a způsobí tím zpoždění podpořené hlučným houkáním vzadu stojících. Kluci umí mýt i autobusy a náklaďáky. To pak jdou dva a jejich práce se podobá artistickému výkonu, jak balancují na předním nárazníku.
Dalším křižovatkovým koloritem jsou žebráci. Jako všude ve třetím světě jich není málo, ale naštěstí tu nedosahují indického množství. Často to jsou lidé postižení, na vozíčku nebo indiánské děti. Ty ale často za almužnu nabízejí bonbóny nebo sladkosti. Takže vlastně nežebrají, ale prodávají. Na žebráky jsme zvyklí, ale přece nás jeden překvapil. Seděl na topes na hlavní silnici (jakoby silnice 1. třídy) uprostřed provozu a žebral. Silnice je to dost frekventovaná s množstvím náklaďáků a on, jak seděl, byl tak do výšky kola náklaďáku. Není nám moc jasné, jak se tam dostal, protože neměl nohy, ale sedí tam vždy, když jedem okolo. Ve smogu a prachu žebrá o peníze na jídlo.
Určitě jsem ještě na nějaké obyvatele křižovatek zapoměla. Třeba na občasné policajty, kteří řídí provoz proti semaforům, na výběrčí na ambulanci, prodejce draků, indiánských panenek a květin nebo na jeptišky vybírající příspěvek na svůj řád. Když prostě v Mexiku stojíte na křižovatce, pozorujete crvkot a nudou netrpíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat