S dětmi v oblacích

Kdysi jsem letadlem cestovala ráda. Letadlo pro mě mělo nejdříve nádech dobrodružství a poté cesta byla příslibem něčeho nového. Na letišti jsem popíjela capuccino a užívala si jídla v lounge za nalétané míle. Při letu jsem pak libovolně mohla spát, číst si, koukat na film nebo jen tak zevlovat. To všechno se změnilo od té doby, co jsme začali létat s infantem, jak zní označení dítěte na letence. A cestování s dvěma infantáňatami je ještě náročnější, jak nám potvrdil i poslední let z Prahy do Mexika.

Už jen přesun na letiště je logistický oříšek. Pět velkých kufrů, tři příruční zavazadla, baťůžek na hračky a dvě děti. Nejen, že s takovou bagáží se nedostanete do normálního auta, ale pořád něco přepočítáváte a kontrolujete, co a koho jste zase někde nechali. Odbavení znamená ulehčení zátěže o padesát procent, pořád ale zbývají příruční zavazadla a děti. A ty je nutné protáhnout bezpečnostní kontrolou. Procpat celou rodinu rentgenem je jako nacpat slona do ledničky. Celá procedura trvá nekonečně dlouho a je okořeněna hlídáním většího dítěte, skládáním kočárku s kojencem na ruce, svékáním, vytahováním notebooků do zvláštních přepravek a ochutnáváním pití z dětské lahvičky. A aby se cestující rodina nenudila, zopakuje se tato procedura nejen jednou v Praze, ale ještě ve Frankfurtu.

A pak samotný let. Z Prahy s námi cestovala skupina mladých, svobodných a nezávislých Američanů. Všichni byli očividně po velkém flámu a jejich jediným přáním bylo v klidu se uvelebit a spát. To jim ale nebylo dopřáno. Naše Emma po flámu nebyla a ani spát se jí nechtělo - chtělo se jí stěžovat na vedro a hluk v letadle. Stěžovala si hlasitě a dlouho. Američané si nás nenávistně měřili krhavým zrakem a jejich jediným přáním bylo, abychom neletěli až s nimi do New Yorku. Jen na moment jsem si vzpoměla na sebe, když jsem létala jako bezdětná. Soucítila jsem s nimi, ale z nich se mnou nesoucítil nikdo. Na to si budou muset pořídit vlastní dorost.

Na letišti ve Frankfurtu to probíhalo celkem v pohodě. Až na to, že nás vyhnali ze Schengenu a museli jsme znova pod rentgen nebyla žádná komplikace. Adam si v klidu pozoroval odlétající a přilétající stroje, patlal banán po židli v loungi (snad ji umyli, než přišel nějaký businessman v obleku), Emma spokojeně spala, jedla a přebalovala se. Klídek skončil nastoupením do letadla směr Mexiko.

Tentokrát nás postižených s infantáňaty cestovalo hodně. Jen malých dětí do dvou let bylo snad deset. Kdo už s dětmi cestoval, ví, že takhle malé děti se soustředí do jedné řady, které Lufthansa říká MuKi (Mutter-Kinder). Dají se tam připevnit pro miminka postýlky a letušky mají tu dětskou pohromu hned při ruce. Má to ale nevýhodu. Mimina jsou solidární a pokud brečí jedno, často se přidá i další, nebo taky všechny. Naše Emma je v tomto ohledu velice empatická. Byla sice unavená jako kotě, ale usnout se jí nedařilo. Svoji nespokojenost dávala najevo. A když se uklidnila, přišlo s něčím další dítě, a tak se přidala k jeho pláči. Pak na dvacet minut usnula a po probuzení se chtěla bavit. Nejlépe pozorováním dalších cestujícíh během procházky po letadle. A tak pořád dokola celých deset hodin. Kojenecký letecký maraton byl proložen povídáním pohádek Adamovi, krmením, čůráním, kreslením, prohlížením letadla a tak podobně. Prostě po relaxu, který člověk v letadle může zažít bez dětí, ani stopy. Knížky a časopisy si do letadla už neberu, jejich místo zabírají pleny, náhradní dětské oblečení a hračky. Filmy nesleduji, povídám vlastní pohádky. A to mám štěstí, že se o všechny dětské povinnosti můžu dělit s Karlem. S námi cestovala odvážná Mexičanka se dvěma malými prcky sama. To už si člověk nedojde ani na záchod.

Na poslední dvě hodiny jsme všichni vytuhli. Vyčerpaní rodiče i děti. Po přistání ještě všechny celní a odbavovací formality. Naštěstí v Mexiko City jsou k rodičům vstřícní a nechají je předbíhat ve frontách na odbavení. Poslední velkou zkouškou je mačkání tlačítka na celnici. Kdo má zelenou, může i s kufry pokračovat dál, kdo červenou, vybaluje všechno. Tahle představa mě děsí v nejčernějších snech. Naštěstí jsme měli zelenou, takže jsme jen těch sto kilo dotlačili k autu. Dvouhodinová cesta do Puebly byla po tom všem procházka růžovým sadem.
Po dvaceti čtyřech hodinách cestování jsme byli konečně doma a mohli spát zaslouženým spánkem. Od dalšího rána jsem se začala psychicky připravovat na další veselé cestování s dětmi. Za půl roku to snad už zase zvládnem...