Valle de Bravo

Sliby chyby! Myslela jsem si, jak budu mít čas sem dávat nové fotky, zážitky a komentáře a ouha... Český čas utíká nějak rychleji, uplynuly dny, týdny, dokonce měsíce a nic. Vy, kdo sem nahlížíte, nahlížíte zbytečně, protože já, matka na dovolené, prostě nemám čas. Takže teď jsem si ho udělala a rychle napíšu něco o Valle de Bravo, horském městečku v Districtu Federal.

Valle de Bravo (v překladu Údolí hrdinů) leží asi hodinu jízdy od hlavního města. Rozkládá se na břehu přehradního jezera, mezi kopci. Člověk si tam připadal skoro jako doma, protože borové háje šumící v naší hymně tam šumí na každém kopci. Borovice jsou to veliké, mohutně rostlé a s pořádnými jehlicemi. Ty místní sbírají, namáčejí a pak z nich pletou různé velice voňavé suvenýry. Oblíbené jsou podložky pod hrnce, nádoby na tortilly nebo misky. Taky jsme si jednu koupili, ale někde zapomněli, takže doma nám teď nic po borovicovém jehličí nevoní.

Valle de Bravo je oblíbenou odpočinkovou destinací pro obyvatele hlavního města. Je to znát hlavně na cenách, které jsou našponované neuvěřitelně. Ubytování je občas dražší než u Karibiku, takže i my nakonec museli spát ve 30 kilometrů vzdálené vesnici v dalším údolí.

Horské městečko má svébytnou architekturu. Bíle omítnuté domy, dřevěné okenice na malých oknech, masivní dveře a svažující se střechy pokryté taškami. Prostě i tady domorodci přišli na to, že obydlí musí být poplatné klimatu. Domy jsou tedy postavené z kamene a cihel a přizpůsobené zimě i častým dešťům a že betonová kostka s rozestavěným prvním patrem a čouhajícími dráty (jinak mexický standard) není do drsnějšího podnebí úplně to nejvhodnější.

Zócalo je klasické s kostelem, vavřínovým podloubím, nedělním trhem a spoustou lidí. Prostě pravé mexické náměstí tak, jak má být.

Ukázka místních borovic. Tahle rostla uprostřed města a poskytla nám úkryt před deštěm. Krásně voněla a my vzpomínali na polabské lesy...

Z některých míst měl člověk pocit, že se ocitl spíše někde v alpském středisku než v Mexiku. Jen ten kostel ho svým barokním pojetím utvrzoval v tom, že je stále v zemi fazolí.

A střechy tentokráte i s výhledem na jezero. V jezeře se nedá moc koupat, je plné řas a dost zelené. Oblíbené jsou lodní restaurace ukotvené ve Valle v přístavu. I my si tam dali oběd, ale houpalo to jak na moři, a tak jsme po jídle utíkali zpátky na pevninu. Po jezeře jezdí také nespočet lodí, lodiček a bárek, které vozí turisty na okružní jízdy. Jsou většinou poháněné na benzinové nebo naftové motory a pohonné látky i odpady z nich vesele tečou do vody. Možná i proto se nikdo nekoupe... Ekologové by asi zaplakali.

Ukázka z hotelu. V našem pokoji byla i původní kuchyňka, dnes již nefunkční. Ale najdou se místa, kde se na takovýchto vařičích a v kameninovém nádobí připravuje polévka, fazole i pálivé omáčky. Hotýlek byl jinak docela povedená historie. Majitelka byla velká milovnice zvířat, takže hned u vchodu bydlely uprostřed chodby vlaštovky, s dětmi si hrála kočka, hmyzu a pavouků bylo nepočítaně a jako bonus jsme ráno po probuzení dostali pár žihadel od vos, které měly hnízdo nad vchodem do pokoje.