Nežravci na cestách

S nežravci není těžké pořízení jen o svátcích. Ani na cestách to není nejjednodušší. Pokud jsem kojila, bylo cestování nejjednodušší. Stačilo přehodit šátek a kojit se dalo víceméně všude. V autě, v letadle, na lodi, na vánočním večírku i oslavě narozenin. V pozdějších měsících přišly ke slovu přesnídávky, které ale už jedl jen Adam. Emma kupované přesnídávky nesnášela, takže na cestách se stravovala výhradně kaší z lahve. A rohlíky. Kdo vymyslel rohlík, byl geniální. Suchý rohlík do ruky zaručil úspěšné žužlání na několik dlouhých minut. Škoda jen, že tenkrát jsme byli víc v Mexiku než v Čechách a mexické housky se musely půlit, aby se vešly do malé dětské ručičky. Obliba rohlíků zůstala mým dětem dodnes a v Čechách si je náležitě užívají.

Další období bylo už složitější. Při kratších i delších cestách jsme zjistili, že stravování bude skoro hlavním problémem. Naštěstí fungují fastfoody. Ano, přiznávám se bez mučení, nejsem ta matka, která může říct, že její děti neznají hamburger z mekáče. Moje ho znají a to od poměrně útlého věku. Při poznávání Mexika jsme totiž záhy zjistili, že fajitas (tortilla s masem a zeleninou), quesadillas (plněné tortilly) nebo tamales (plněné taštičky vařené v kukuřičném listu) nebudou pro naše malé dítě poživatelné, protože jsou často samy o sobě ostré nebo jsou podávány s ostrou omáčkou, salsou. Takže jediným jídlem, které naše děti byly ochotné pozřít v mexické restauraci, byl silný kuřecí vývar se zeleninou. A tím to končilo. Pokud jsme nechtěli po dovolené zpět domů s dítětem o dvě kila lehčím, museli jsme ho něčím nakrmit. A hamburger zachutnal napoprvé.

Co zas nebude jíst?

Stálicí na cestách je italská kuchyně. Lépe řečeno těstoviny a pizza. Těstoviny sice jakéhokoliv tvaru, ale v obměnách – samotné s olejem, s rajčatovou omáčkou, případně labužnickým vrcholem – s rajčatovou omáčkou a parmezánem.  Nejlepší jsou samozřejmě špagety. Ty dělají v kombinaci s rajskou krásný chaos na stole i na strávníkovi. Pizza pouze s protlakem, sýrem, případně občas může být se šunkou či trochou hrášku a kukuřice.  Když jsme byli letos s Adamem na lyžích, byl s jídlem spokojený. Každý večer to střídal – těstoviny, pizza, těstoviny, pizza. A nebyl v tom sám, ostatní děti to dělaly přesně tak. Ani jedno z nich neochutnalo nic z výborných tyrolských specialit, stačila jim klasika.  

A taky jsem začala dělat na cesty svačinky a dělám je dodnes. Ne, že bych se u toho mohla vyřádit, i v náplních chleba či housky musí být pořádek. Nepatří tam nic, co nevypadá a nechutná jako máslo, plátkový sýr, šunka a čerstvý mazací sýr. Víc nic. Všechno ostatní jsou nevítané ingredience, které naše konzervativní děti odmítají, vyšťourávají a vyplivávají. Obyčejný chleba, obyčejná houska, obyčejné máslo. Žádné zdravé semínkové či žitné chleby, sezamové houstičky či tvarohové pomazánky. Experimenty se nepřipouštějí. Jako zelenina může být mrkev, jako ovoce jablko či banán. Konec. Jen připomínám, že dělám svačiny i každý den dětem do školky a tento omezený repertoár mi moji kreativní činnost vůbec neulehčuje. Těším se na okamžik, kdy jeden z nich přijde a řekne, že chce na chleba třeba paštiku, pažitkovou pomazánku nebo jen jiný druh salámu. Obávám se ale, že v tu chvíli už budu hodně stará, životem unavená, svačinářka, která nebude na nějaké experimenty stavěná.