26.4.14

Fotbal

Pro někoho jsem možná úplně mimo, ale fotbal mě do dnešního dne téměř míjel. Když jsem byla malá, děda koukal pravidelně na zápasy v televizi, ale jinak je moje rodina úplně nefotbalová. A byla i ta naše. Do té doby, co jsme nebydleli v Mexiku. Tam poprvé jsem zažila, co je fotbalové šílenství, když se hraje mistrovství světa. V dobu, kdy hrálo Mexiko, stichl shon a ruch na ulicích a všichni, včetně dětí ve školách a dělníků v továrnách, sledovali přenos v televizi. V tuto dobu se u nás poprvé objevil fotbalový dres pro oba mužské členy naší rodiny. Adam svůj mexický dres miloval a hrál v něm fotbal s klukama ještě v Německu, kdy už mu byl dávno malý.

V Německu je samozřejmě fotbal sport číslo jedna. Hraje se na každé vesnici a každý kluk či muž má svůj favorizovaný tým. A dnes nastal den D, kdy se i naše rodina zapojila do fotbalového šílenství.
Byli jsme na zápase Bundesligy. Děti už pár dní před tím nemluvily o ničem jiném a dnes v sedm hodin ráno už chtěly vyrážet na stadion. A to i Emma, která se o fotbal jinak vůbec nezajímá. Já jsem byla zvědavá a trochu jsem měla obavy. Přece jen na stadionu je docela dost lidí a jeden nikdy neví, kdy někoho chytne rapl, že jeho tým zrovna nehraje nejlépe.


Že se ve Wolfsburgu hraje zápas, jsme poznali hned na hlavní silnici za naší vsí, protože tím směrem se jelo v koloně  krokem a z každého druhého auta vlála zeleno-bílá vlajka Wolfsburgu. Přímo na místě byl docela kumšt zaparkovat, těch zhruba 30 tisíc návštěvníků se prostě muselo někam napasovat. Už na parkovišti jsem zjistila, že zápas Bundesligy není záležitost pouze skalních fanoušků,jak jsem se obávala, ale že jde o celorodinnou zábavu. Na stadion se hrnuly davy rodin s malými dětmi, skupiny přátel v nejlepším věku i spoustu důchodců, kteří pamatovali, když Wofsburg ještě neexistoval. A většina z návštěvníků si prostě přišla užít fotbal a trochu si zakřičet při fandění.

I při samotném zápase byla atmosféra spíš poklidná, v kotlích to sice občas vřelo a decibely jásajícího stadionu jsou ohlušující, ale žádné drama se nekonalo. Děti byly strhlé děním na hřišti. Adam už chytal základní pravidla a Emma zase pozorovala, jaké barvy mají kopačky hráčů a taky dron ve tvaru vzducholodi. Každý si vybral něco a po konci utkání oba prohlásili, že by jsme klidně mohli jít zas. To znamená, že mi asi začíná doba fotbalová. Adam si přeje k narozeninám kopačky a chce začít trénovat s místními kluky. Asi nejvyšší čas naučit se pravidla, abych z té taky něco měla něco víc, než že brankář Freiburgu má červené štulpny:-D.

Žádné komentáře: