Majáky na konci světa

Jedno větrné odpoledne jsme vyrazili na konec světa. To se jede silnicí přes vesnice a vesničky, silnice se pořád zužuje a zužuje, až se na ní nevejde osobák s náklaďákem, až úplně skončí. Na konci úzké silnice je široké parkoviště. Od něj je to na konec světa ještě dva kilometry. Pěšky nebo turistickým vláčkem.

My zvolili pěší variantu. Dva kilometry ujde i náš pohodlný kluk, obzvlášť když jsme mu za jízdné ušetřené z vláčku slíbili lízátko. (Teď se ještě dá uplatit, za pár let to bude horší :D). Prošli jsme rybářskou vesničkou a už jsme viděli majáky na Kap Arkona.  Někdy je křídový útes Kap Arkona označován na nejsevernější místo Rujány. Ale prý to není pravda. Konec světa tady taky samozřejmě není, ale kvůli odlehlosti místa se nedivím, že si to za minulých století lidé mysleli.

Kap Arkona má bohatou minulost. Od šestého do dvanáctého století zde byly slovanské kmeny. Pak se tu vystřídali Dánové, Švédové, Prusové, Wehrmacht, východoněmečtí vojáci a turisté. Od devatenáctého století tu stojí majáky. Nejdříve byl postaven ten menší, který fungoval do roku 1905 a je dnes druhým nejstarším majákem baltského pobřeží.  Druhý, 35 metrů vysoký, maják byl uveden do provozu v roce 1905 a funguje dodnes.

Třetí maják není maják, ale zaměřovací věž, která sloužila pro vysílání navigačních údajů. Všechny vysílače na ní ale už byly uvedeny mimo provoz. Všechny tři stavby byly v devadesátých letech zrekonstruovány a zpřístupněny veřejnosti. V malém majáku je i oddací síň, a před ní dlažba se jmény oddaných párů. Ve velkém majáku je muzeum a v zaměřovací věži umělecká dílna s vyhlídkou.

Výhled na moře z útesů. Nelze se divit, že předci považovali místo za konec světa. Vidět je pouze širé moře a kus ostrova.

Od šestého století byl ostrov osídlen slovenským kmenem Rujánů, po kterých má dodnes ostrov název. Na dnešním Kapu Arkona bylo slovanské hradiště s chrámem zasvěceným bohu Swatovitovi. Hradiště bylo dobře chráněno před nepřáteli - z moře strmými útesy, z pevniny vyskými valy. Počasí a moře ale zapracovalo a jak se křída drolila a bloky horniny se sesouvaly do moře, sesulo se i hradiště. Myslelo se, že z něj nic nezbylo, ale poslední vykopávky dokázaly, že zbytky hradiště jsou ještě na útesech. Podloží je ale nestálé a nejsou peníze na jeho sanaci. Do hradiště je teď z bezpečnostních důvodů zakázaný vstup.

Cestou na konec světa se prochází bývalou rybářskou, dnes uměleckou vesničkou Putgarten. Tady jsme objevili tlustého racka Emmu. Jeho menší sestřičku jsme si přivezli domů a jeho živá jmenovkyně pilně pracuje na tom, aby racek neměl zobáček, očička ani nožičky. Zatím odolává, uvidíme, která Emma zvítězí.