Právě jsme se vrátili z hor. Bylo tam sluníčko, sníh, příjemné teploty, výborná místní kuchyně, ale stejně nám něco chybělo. Sušenka, kterou má každý český turista i lyžař v Čechách v kapse. Zkoušeli jsme si koupit nějakou místní sladkost - samozřejmě, že v obchodech mají bonbony, čokolády i sušenky. Ale něco, co nahradí českou tatranku nebo fidorku jsme nenašli, jen sušenky, které se při prvním prudkém pohybu rozdrobily na prášek. A nebylo to poprvé, co se nám po této československé turistické základní výbavě stýskalo.
Už do Indie jsme pašovali kupy jídla. Naše kufry se podobaly pojízdné spíži a my bez uzardění v celním prohlášení zaškrtávali, že nevezeme žádné maso (2 kila luncheonmeatu jsme nepočítali) ani žádné jiné potraviny a pochutiny. Zavazadla měla běžně 25 kilo na kus a dvě třetiny váhy bylo jídlo. Naštěstí nám kufry celníci nikdy neotevřeli. Samozřejmě, že české sušenky byly nedílnou součástí našeho zásobovacího konvoje.
Do Mexika jsme už kilogramy jídla vozit nemuseli, ale karlovarské oplatky, tatranky a fidorky v našich kufrech nechyběly. A brali jsme je nejen pro nás, ale i jako pozornosti na návštěvy. A nebyli jsme jediní. Pamatuji si, že jeden slovenský pár nám říkal, že fidorky bere do Mexika po krabicích a přemýšleli o tom, jak by se tyto sušenky daly legálně ve velkém dovážet, protože měly vždy velmi dobrý ohlas. Mexičani milují sladké a fidorky i tatranky jim káply do noty.
V Německu je sladkostí dost a dost, ale sušenka, která by bylo jako tatranka, tam není. Fidorka už má konkurenci, protože Milka začala vyrábět také máčená čokoládová kolečka, ale co si budeme říkat - červená fidorka je klasika, na kterou nemá.
Takže teď se vracíme z Itálie přes Čechy a hádejte, co jsme byli odpoledne koupit. Ano - tatranky. To kdybychom se vydávali zase na nějaký celodenní výlet a chybělo nám něco do kapsy.
Žádné komentáře:
Okomentovat