Větrníky

Původně  jsem myslela, že budu psát o tom, jak jsme si zalyžovali v Harzu. Konečně napadl sníh a začalo mrznout, a tak jsme se vydali do hor. Bohužel spolu s námi další tisíce fanoušků zimních sportů. Z lyžování sešlo, protože půjčovna byla vybrakovaná a fronta na lanovku jak za starých časů, tudíž asi na tři čtvrtě hodiny. Naštěstí v půjčovně zbyly ještě nějaké sáně. Vydali jsme se tedy na procházku-projížďku okolo kopce.  Za pár hodin se to ale omrzelo a my šupajdili zpátky domů. A protože Harz vůbec neznáme a bylo ještě brzo, vzali jsme to oklikou. U jedné přehrady (na kterou se vydáme zas v létě, protože tam jezdí parník) jsme našli hospůdku s reklamou na nejlepší větrníky v Německu. A protože větrníky jsou moje oblíbené, zašli jsme tam.

Hospůdka jak za starých časů – pořádné dřevěné stoly a klasické židle, na stolech ubrusy a po stěnách pár kýčů a k tomu čas na „Kaffee und Kuchen“.  Tato německá obdoba čaje o páté má jistě na svědomí nejedno kilo místních obyvatel. Já osobně, když jsem s tímto zvykem přišla do styku poprvé, někdy v mých patnácti při výměnném studentském pobytu, jsem mu obětovala asi dvě kila za týden. Výměnná maminka ho totiž dodržovala každý den. V půl páté svolala rodinu, naservírovala čaj, kafe a něco sladkého.  Před večeří. Od té doby vím, že kafe a koláč patří k německé kultuře stejně jako buřty.

Ale zpátky k větrníkům. U Větrníkového krále (www.windbeutel.de) jich bylo na dvě stránky. Na sladko, na slano, na dietno, pro děti. Se šlehačkou, ovocem, zmrzlinou, ale i s rybou, křenem nebo sýrem, v provedení normální velikosti i maxi. Dali jsme si rodinně dva  normální sladké a měli jsme co dělat, abychom je snědli. Bohužel, větrník v českém podání, s karamelem a žloutkovým krémem nevedli. Třeba bych jim mohla napsat recept a ujal by se i „Tschechischer Windbeutel“.

A taky jsme zavzpomínali na předvánoční návštěvu Quedlinburgu, kde pod katedrálou měli otevřenou cukrárnu s největším výběrem „Käsetorte“ (http://www.kaesekuchenbaeckerei.de).  V malinkém domečku měli na dvou patrech jenom tvarohové dorty a vafle. Jídelní lístek nebyl, obsluha recitovala výběr podle toho, co paní majitelka zrovna vytáhla z trouby v přízemí. Tvarohový dort s mangem a brusinkami, s whiskey a karamelem, s marcipánem a rozinkami a spoustu dalších výborných kombinací.  Při odchodu mě dostala stará osobní váha, která stála hned vedle pece na dorty.  Majitelé ji prý dostali jako svatební dar, ale nevím, jestli se na ní vážili sami, nebo převažovali hosty, jestli přibrali, než se jako míč odkutálí pryč, jak zpívá Jarek Nohavica. 

Teď jen doufám, že příští týden se už k dostaneme k tomu sportování, protože jinak nás odpolední sladké dýchánky budou stát další velikost kalhot.

P.S. Teď mi došlo, že tohle je za jeden měsíc už druhý příspěvek o sladkém? Že by nedostatek denního světla způsoboval, že nás honí mlsná??:)