Alta Badia

Druhý lednový týden jsme vyrazili na hory. Do Itálie, do údolí Alta Badia. Loni jsme si vyzkoušeli Kronplatz a letos lyžování v Dolomitech. Alta Badia se totiž označuje jako srdce Dolomit a je zapsaná i v UNESCu. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko, jen sněhu mohlo být trochu víc, ale na sjezdovkách povětšinou ležel umělý sníh, takže jezdit se dalo bez problémů skoro na všech ze 120 kilometrech sjezdovek.

Bydleli jsme v obci Pedratsches (Pedraces) hned na začátku údolí. Jako ve většině jižního Tyrolska je údolí vícejazyčné. Mluví se samozřejmě italsky, jsme přece v Itálii. Pak německy, protože území je historicky spojeno s Rakouskem. A místní mluví "ladin", což je místní dolomitský dialekt, který se vyvinul kdysi dávno z latiny a v izolovaných údolích vydržel až dodnes. Když jsme s ním slyšeli mluvit místní, občas jsme zaslechli něco z němčiny a italštiny, ale vesměs se tomu moc rozumět nedá. A k těm názvům. Jsou tedy ve dvou či třech jazycích. Když jsem hledala ubytování na internetu, byla jsem z toho pěkně divoká, protože názvy se někdy ani nepodobají a každý si používá, jaký je mu nejbližší. Takže obec Badia si může říkat i Abtei, obec La Villa je v němčině Stern a dokonce i La Ila. (což je i stejnojmenný kopec na ní).

Lyžování v Alta Badii je příjemné. Sjezdovky dobře upravené, náročnost mírná. Ideální pro rodinnou lyžovačku. Na děti se tu myslí. Měli jsme s sebou Adama, a tak jsme si to vyzkoušeli na vlastní kůži. Vlekaři ochotně pomáhají dětem na vleku a to dokonce i s výstupem a vůbec neházejí kyselé obličeje, že dítě vypadne nebo neumí vystoupit. Prostě ho chytnou a poponesou, aby nepřekáželo a jede se dál. Pomáhají i na lanovkách, kam děti vysazují a při výstupu lanovku zpomalí, aby malý lyžaž v pohodě vyjel. U každé chalupy je menší či větší dětské hřiště. V zimě sice použité pouze omezeně, ale  i tak je to zpestření. Slon na obrázku byl přístupný i v lyžákách a vedle něj bylo ještě velké hřiště s chaloupkou a houpačkami. U jiné hospůdky byla zase týpý jak pro pravé Indiány. A je tu ještě jedna výhoda. Italská kuchyně je snad u všech dětí  velice oblíbená, takže s obědem v podobě špaget nebo pizzy není nikdy problém.

Jídlo je u této dovolené také důležité. Vaří se tu výborně, a tak k počtu najetých kilometrů patří také počet navštívených chalup. Docela nás překvapilo, že i když je údolí 30 kilometrů od hlavní silnice a zásobování, obzvlášť u horských chalup, tu není nejjednodušší, ceny jsou vlastně stejné jako v Německu. Žádná vysokohorská přirážka se nekoná. A jídlo je výborné. Člověk si může vybrat z rakouských řízků, italských těstovin a pizz nebo z místních specialit. Ladinská je totiž i kuchyně. Jsou to vlastně jednoduchá jídla místních sedláků ze špeku, mouky, brambor a zeleniny. Třeba volská oka se špekem a opečeným bramborem, kroupová polévka nebo taštičky plněné špenátem s tvarohem polité výpečky ze špeku. Žádná dieta to není, ale na lyžích se to ztratí.

Na úpatí skály Kreuzkofel leží ve výšce 2045 metrů kostelík Santa Cruz (Heilig Kreuz). Byl to první kostelík, kde jsme byli v lyžákách a kde jsme smekali helmu. Od sjezdovky se k němu musí vylézt asi 100 metrů pěšky. Je u něj i bývalá útulna, dneska samozřejmě hospůdka. Kostelík už tu stojí někdy od 15. století a dneska je jedním z třinácti jihotyrolských poutních kostelů. Od útulny vedou v létě turistické stezky a je to taky výchozí bod pro horolezce zdolávající příkré stěny Kreuzkofelu.