Dítě v autě

Podle toho, že nepřibývají žádné nové cestovatelské příspěvky, by se mohlo zdát, že už necestujeme. Je pravda, počasí a zdraví výletům zatím moc nepřeje, ale přesto cestujeme pořád. Hlavně pendlujeme mezi Německem a Čechami. Že z toho nejsou žádné třeskuté cestovatelské zážitky, je jasné.  Ale od té doby, co máme děti, je vlastně každá delší cesta autem zážitkem sama o sobě.

Naše děti jsou automobilová generace. V autě se vozí od prvních dnů svých životů a to téměř nepřetržitě. Jsou na auto tak zvyklé, že cesta vlakem nebo autobusem se pro ně jeví jako dobrodružství a vyžadují ji za odměnu jako něco mimořádného. Auto pro ně naopak představuje něco všedního,nudného a nezbytně nutného.

Od té doby, co máme sami děti, věnujemezvýšenou pozornost autům, které mají na zadním skle nalepenou cedulku „dítě v autě“ či se případně majitel auta chlubí, že veze výslovně Miu a Bena. Víme, že přítomnost v dorostu v autě je stejně nebezpečná jako požití alkoholu před jízdou. Malí cestující totiž vůbec neberou ohledy na to, že řidič je hlavně od toho, aby udržel auto na silnici, nikoho a nic nenaboural a dojel do cíle. Děti mají totiž řidiče zároveň spoustu požadavků a jejich vyřešení požadují okamžitě a střelhbitě. Pro ilustraci včerejší čtvrthodinová jízda z hudebky.

„Mami, prosím, housku.“ – dobrý, ještě stojíme na parkovišti. Takže vybalím housku a podám ji do zadní sedačky. Vyrážíme. Za dvě minuty je houska na zemi. „Mami, upadla houska“. „Ne, houska ze země se nejí, vydrž domů.“  „Mami, chci knížku“ chce si batole ukrátit dlouhou chvíli. „Knížku, máš vedle sebe, tak si ji podej.“ Buch, knížka je pod sedadlem spolujezdce. „Mamí, kníííííííííííííííížku“. „Teď ti ji nemůžu podat, řídím.“ „Mamííííííííííííííííííííí, knííííííííííííííížkůůůůůůůůůůůůůůů.“ Objíždím zaparkované pošťácké auto, dávám přednost na křižovatce a šátrám pod sedadlem pro knížku. Hurá, knížka je venku. Hodím ji do zadních řad. Úspěch. „Mami, chci pití. Nemůžu otevřít lahev.“ „Podej to sem.“ - opáčím trochu podrážděně, vjíždím na kruhový objezd a zároveň otvírám lahev, co mám mezi nohama. Podávám ji opět dozadu. Žízeň je utišena, dokonce není nikdo polit a je podezřelý klid. Dítě usíná a já se po zbývajících 5 minut můžu věnovat „jen“ řízení.

Tak to byla ta lepší varianta, protože trvala jen 5 minut. V případě, že cesta trvá 5 hodin a vezou se dvě děti, požadavky stoupají geometrickou řadou. A pak se mi někdo diví, že preferuji automatickou převodovku. Musím mít přece jednu volnou ruku na krmení, napájení, podávání spadlých knížek, zapínání a vypínání pohádek, utírání nudlí a pacifikování sourozeneckých žďuchanců. Hodilo by se ještě jedno automatické oko, které by pozorovalo okolní provoz. Pak bych se  moje výkonnost v autě zlepšila  a já bych byla jak matka, tak normální řidič.

Proto všichni, kdo to neznáte, pozor na nálepku „Dítě v autě“. I když se může tvářit roztomile, pamatujte, že auto je řízeno řidičem, který je řízen dětmi.