Tento týden
se slaví svátek svatého Martina, který je v Německu spojený s lampionovými
průvody. A lampiónky se dělají vlastnoručně. A tak se i matky z Adamovy třídy
ve školce domluvily, že se půjdou jeden večer družit a slepovat u toho
lucerničky ve tvaru myšek, protože tak se třída jmenuje. Z 25 rodičů se přihlásila asi půlka a dorazilo nás přesně
sedm. A pro mě to byl miniseminář o kulturních rozdílech.
Rozdíl první – příchod
Od pobytu v Mexiku a narození dvou dětí nejsou příchody
na minutu přesně mou silnou stránkou. Ale do akademické čtvrthodinky to
zvládám. Začátek bastlícího večírku byl v osm v hospodě u nádraží.
Dorazila jsem za dvě minuty osm, takže velice včas. V Mexiku by v hospodě
byl ještě předchozí večírek. V Leiferde už všechny maminky seděly
spořádaně okolo stolu a uspořádávaly si výtvarné potřeby podle velikosti.
Nebyla jsem poslední, ale maminku, která vcházela v osm hodin a tři minuty
provázely k židli trošku káravé pohledy.
Rozdíl druhý – materiál
Dva týdny předem jsme dostaly od hlavní organizátorky tři
papíry s návodem. Já ho přečetla den předem, když jsem kontrolovala,
jestli mám všechen potřebný papír. No, neměla jsem. Ale měla jsem podobný, se
kterým jsem si chtěla vystačit. Do papírnictví se mi už nechtělo. Všechny
maminky vytáhly ze svých košíků (ano, lišila jsem se i taškou, ze které jsem
vytáhla vše potřebné) vzorně srolované čtvrtky kartónu správných barev a
velikostí, přesně podle návodu. Já vytáhla čtvrtky malé a po očku sledovala
povytažené obočí, jak to hodlám zvládnout. A což teprve, když jsem místo hnědé
vlnkované lepenky vyndala žlutou. „Ty, budeš dělat nožičky žluté? Ty nemáš
hnědou lepenku?“ zkoumaly maminky. No dělala jsem žluté nožičky, místo hnědých
a dostala jsem tiché znamení podivného improvizátora. Naštěstí všechno ostatní,
jako lepidlo, tužku a pravítko jsem měla v pořádku, takže mě nechaly sedět
ve svém kruhu.
Rozdíl třetí – postup
„A jak to uděláme, v návodu je napsané, že středový
pruh má mít 80 cm, ale čtvrtka má 70 cm?“ „Ježíšku, dala jsem nožičky vedle
sebe a v návodu jsou za sebou, co teď?“
„Holky, jak malujete oči? V návodu to nepíšou?“ „Jé, já to
vystřihla podle návodu a ono to nepasuje, co s tím?“ Těchto a podobných
otázek tam padlo opravdu dost. Já jen mlčela, přizpůsobovala šablonu malému papíru
a snažila jsem se nic výrazně nezkazit. Maminky při každé maličkosti kladly
dotazy na hlavní organizátorku. Ano, Češi jsou mistři improvizace. Ani jsem
netušila, do jaké míry jsem Čech, do té doby, co jsem nesestavovala lampión v Německu.
Co je psáno, to je dáno a platí to nejen v práci, ale i při kutění. Kdyby
to byl kurz, kde bychom se měly naučit dělat lampión, neřekla bych ani slovo.
Ale měly jsme se sejít, pobavit se a při tom udělat co nejhezčí lampičku pro
své děti.
Rozdíl čtvrtý – rozhovor
Na bastlení jsem se přihlásila ne z důvodu potřeby
veřejně kutit lampiónek, ale spíš z potřeby trochu se seznámit s ostatními.
Čekala jsem nějaké zvědavé otázky, kdo jsme, odkud jsme a tak, ale ono nic.
Takže nakonec jsem se do hovoru ani moc nezapojila, protože rozhovor o lidech,
se kterými chodily matky na základní školu, jsem opravdu ničím obohatit
nemohla. Vzpomínala jsem na Mexiko, kde mi seznamování, i přes mou ne moc
dobrou španělštinu, připadalo o dost jednodušší. No jo, v téhle oblasti je
chyba asi na mé straně. Potřebovala bych kurz small talk pro začátečníky.
Dodatek
Ráno jsem Adamovi ukazovala lampion slepený v potu tváře.
„Ale mami, ta myš má mít nožičky hnědé“ opáčilo dítko „ale i tak je moc hezká“.
Takže dnes dopoledne jsem přebarvovala nožičky podle předlohy. Jak podotkla trefně jedna maminka " Ony se ty nedokonalosti ve tmě ztratí." :D
Žádné komentáře:
Okomentovat