Mallorca - Pollenca a Capdepera

Většinu dovolené jsme prováleli u bazénu a u moře. Ráno jsme se grilovali z jedné strany, odpoledne z druhé a u toho četli horu přivezené literatury. Děti stavěly hrady z písku a ve vodě jim pomalu rostly blány mezi prsty. Ale protože na takové válecí dovolené nejsme úplně zvyklí, museli jsme si půjčit auto na nějaké výlety.
Vůbec nás nenapadlo, že půjčení auta bude problém. Ale v sezóně to docela problém byl. Nakonec jsme byli rádi za půjčení auta alespoň na dva dny. První den jsme vyrazili nejdříve do sousedství, do města Pollenca.(psáno někdy taky Pollensa nebo po katalánsku Pollença).

 

Horké dny nejsou příhodné  pro nějaké veliké výlety, obzváště ne s dětmi. Tak jsme si v tomto malém městečku prošli pouze přehledné centrum a vyšlápli ke kostelíku. Cesta k němu, el Calvari, byla opravdu trošku kalvárií, protože přemluvit Emmu k výšlapu 400 schodů, nebylo jednoduché. Za přislíbení úplatku zmrzlinou, když vyleze nahoru i sleze dolů, to zvládla. S dětmi tam takhle bojovalo víc rodin a nebylo vyjímkou, že maminky táhly v náručí i pětiletá děcka nahoru. Uff, tak to by si náš dorost mohl zkusit. Hezky chodit po svých, žádné výmysly...

 

Po snědení slíbené zmrzliny a pohrání na moc pěkném hřišti pod platany jsme zamířili dál po ostrově. Ještě pár momentek z parku a mohlo se vyrazit dál. U našich dětí jsou totiž toto léto velice populární hrady. V Čechách už jich s babičkami pár navštívily a cestou autem nás pravidelně oblažují zpěvem "Na hladě Okoži". Nějaký hrad jsme museli najít i na Mallorce. Protože ostrovní hrad, to ještě nikdy neviděly.

Což o to, na ostrově pár hradů je. Nebo alespoň strážních věží, ale přistupných a udržovaných prý zas tak moc není. A v průvodci stálo, že Capdepera je nejudržovanější. Cestou na hrad jsme museli projet kilometry a kilometry dlouhými ubytovacími komplexy v Port d´Alcúdia a Can Picafort. Turistická masová grilovačka, přes den na přeplněných plážích, večer v obrovských hotelových komplexech. Toto turistické peklo končí asi po 16 kilometrech, a pak už jsou jen hory, kameny, pastviny a tu a tam sjezd k ukryté zátoce. Dali jsme si pozdní oběd ve starém větrném mlýnu u cesty, kde porce byly tak obrovské, že nám zbylo ještě na večeři a v pozdním odpoledni jsme dorazili konečně k hradu.

 Na místě, kde dnes leží opevněný hrad si jako pozorovatelnu zvolili již Římané. A měli pravdu, výhled ze skalního ostrohu je krásný a věřím, že odtud mohli pozorovat na míle daleko blížící se nepřátele. Od římských dob se vždy na místě usadil ten, kdo právě měl hlavní slovo na ostrově. Pozorovatelna se měnila na strážní věž a postupně se staletími rozšiřovala až do dnešní podoby opevněného hradu. Pokochali jsme se výhledem a vyrazili na cestu zpátky se zastávkou v malé odlehlé zátoce Cala Tarta na koupání. Hustota osídlení se v okolí pohybovala asi 2 lidi na 10 čtverečních kilometrů. Tak to už bylo jiné kafe.