Jdeme do školy: Odchod ze školky

Aby mohlo něco začít, musí něco skončit. A aby se z předškoláka mohl stát školák, musí v Německu absolvovat pár školkových rituálů na rozloučenou. U nás ve školce rozloučení probíhalo třemi důležitými událostmi. Jízdou na traktoru s nocí ve školce, divadlem a závěrečným vyhozením.

 Jízda na traktoru byla prvním signálem, že se blíží konec školního roku a že předškolákům zbývá jen pár závěrečných týdnů. A jak to probíhá? To se půjčí traktor od místního sedláka, připojí se za něj valníky od jiného sedláka, vše se to ozdobí balónky, vystele balíky slámy, vyšplhá se na to padesát dětí a pár učitelek a jízda po vesnici může začít. Pro děti je svezení samozřejmě velikou atrakcí, zvláště pro ty, které samy doma traktor nemají. Jízda netrvá dlouho a ani samozřejmě neprobíhá nějakou závratnou rychlostí, ale přesto děti byly nadšené ještě týden poté. Jízda byla zakončena nocí ve školce. Dříve noc bývala opravdovým přespáním předškoláků. Letos bohužel na přespání asi nebyly kapacity, protože dětí jdoucích do školy bylo něco přes padesát a tělocvična ve školce by jich tolik nepojala. Děti měly alespoň školkový večírek. Hezky s večeří a diskotékou, jak se na správnou party patří.

Vrabčák

Další důležitou událostí bylo divadlo. Předškoláci na něj pilně studovali divadelní hru o svatbě ptáčků, připravovali si kostýmy a malovali kulisy. Nejdříve měli zkoušky jen párkát do měsíce, ale týden před představením se na zkoušky chodilo do kulturáku každý den. Byla jsem překvapená, že Adam nevypadal, že by měl trému a svůj výstup vrabčáka kuchaře si docela vychutnával. Samozřejmě na představení bylo v kulturáku úplně plno, protože kus chtěli vidět nejen rodiče dětí, ale i kamarádi ze školky, případně tetičky, strýčkové a sousedi. Za tak plné divadlo by leckteré divadlo bylo v dnešní době vděčné. 

Paní učitelka Katrin a paní učitelka Angela vyhazují Adama ze školky

A pak, když už přišel opravdu ten nejposlednější den před prázdninami, nastal„Rausschmiss“ – vyhození ze školky. Na ten se zve široké příbuzenstvo, aby vidělo, jak se z malého předškoláka stává velký školák. Vyhození bylo v našem případě vyskočením. Učitelky daly před vchod do školky malou trampolínu, na schody pod ní tu nejtlustší žíněnku z celé školky a vyhazov mohl začít. Každé dítě si zaskákalo při říkance a po odpočítávání „Eins, zwei, drei, vier – raus mit dir“ vyskočilo ze školky jako zajíc. Některé děti vesele, některé s maličkým smutkem. Pro rodiče to obecně bylo poměrně dojímavé, a tak se u nejedné maminky objevily papírové kapesníčky a bylo slyšet nepatrné posmrkávání. Po vyskočení se děti ještě rozloučily s učitelkami, převzaly si desky se svými výtvory a fotografiemi z významných chvil ve školce a mohly vykročit vstříc prázdninám. A po prázdninách následovala ta zajímavější část, ale o té až zas příště.

Adamův otisk na pamětní skruži před školkou.